Report z britského Bigchillu od Qua

Po poměrně úmorné čtyřhodinové cestě z Londýna dorážíme do Eastnoru s hlavním cílem – postavit stan před setměním. To se nám nakonec nedaří, protože sehnat osobu, jež nám tento zapůjčí vzhledem k její zaneprázdněnosti a přetížení sítě chvíli trvá, ale nakonec díky osvětlení kempu a baterce všechno zvládáme.
 
Do samotného areálu se z kempu dostáváme okolo desáté opět s jediným cílem – dát si pivo. Brzy nacházíme bar, kterých je tu na rozdíl od stánků s jídlem celkem málo. Z představy oroseného kelímku nám vstávají chloupky na krku. K nim se po shlédnutí fronty na baru přidává i zbytek ochlupení na těle. Bar o délce cca 20 m obsluhovaný asi deseti barmany je v pěti řadách obsypán dalšími alkoholu chtivými jedinci. Nasazuji veškeré dovednosti získané v Roxy, ale i tak se k obsluze probíjím po půl hodině. Za 15 liber, jež svírám v pěsti okamžitě kupuji pivek šest, a smiřuji se s tím, že víc než tři si teda dneska nedám. Kvůli pivu tu přece nejsem.

V půl jedenácté konečně přichází chvíle na kulturu a tak se vydáváme na live stage kde chytáme závěr vystoupení Bent. Hrají v bohatší sestavě než v Praze (dvě zpěvačky a navíc MC) a hodně si užívají narvaný kotel. Energie přeskakující oběma směry mezi pódiem a publikem je (i po zbytek festivalu) skutečně silná. Je hodně vidět, jsou všichni rádi že jsou tady, jako taková (hodně) velká rodina. Fuj klišé.

Po Bent k nám zázrakem prochází SMS od externí třetiny naší výpravy, kterou je ing Josef S. z Prahy, a tak se ho vydáváme odchytit. Josef nás okamžitě táhne na vystoupení chlapíka říkajícího si Four Tet. Josef je nadšen, na nás je to hodně experimentální. Jde spíš o hru se zvuky a ruchy. Vzhledem k tomu že většina scén končí úderem druhé hodiny míříme do stanu s názvem Sanctuary, kde Tom Middleton presentuje svůj nový projekt Amba.

Sanctuary je nejchillovější ze všech stanů, celý víkend se tu hraje jenom ambient, lidi polehávají na rohožích, klábosí, podřimují, relaxují. Čas tu běží trochu jinak než ve zbytku světa, a člověk se tu snadno zasekne. Atmosféra tu přímo vybízí k intelektuální debatě, takže tu již v polospánku rozebíráme svoje karmy, i když nakonec se rozhodujeme smířit s tím, že jsme lopaty a jdeme spát.

V sobotu se budíme před desátou. Po nezbytné očistě těla snídáme, když tu se k nám blíží jakási zelená příšerka. Z ní se klube Adam Freeland v epesním obrázkovém pyžamku, vypadá chudák trochu zmateně ale o to komičtěji. Když se osvěží pod vodovodem v jehož blízkosti stanujeme, je schopen i krátké společenské konverzace a chvíli vzpomínáme na loňský Air Field („I can’t DJ on mushrooms“).

Před zahájením hudebního programu vyrážíme udělat pár fotek a ohledat terén za světla. Kromě dvou open air scén je tu ještě 8 stanů: Club Tent (nepotřebuje představení, kromě zmíněného Adama Freelanda ho ovládají X-Press 2, Jazzanova, Giles Peterson,…), Mediamix (multimedia, performance, panelové diskuze, čtení, …), Cinema, Sanctuary (viz výše), Strongbow Bar (spíš bar s DJs ale hrají tu třeba Funki Porcini), Fat Tuesday (podobný případ), Finlandia Bar (taktéž), Tom‘s Top Tent (Tom Middleton a přátelé – třeba Mr. Scruff – hodně old school). Vlastní kapitolou je prostor zvaný Body and Soul, kde se můžete nechat namasírovat, ostříhat, zčajovat, zacvičit si, a věnovat se podobným kratochvílím vaší tělesné schránky.
 
Celý areál ohraničují kempy a parkoviště, vnitřní prostor zase bary, obchody, čajovny, stánky s jídlem (těch je tu tak 50 a v každém mají něco jiného – a všechno to krásně voní a chutná). Jediná výtka směřuje k počtu barů s alkoholem, ale jak už jsme si řekli, sákryš kvůli pivu tu nejsme.
 
Poledne nás chytilo na chill stage a máme příležitost slyšet v praxi to, o čem jsme vždycky hodně debatovali. Jak by asi zněla mixovaná klasika. Shodujeme se na tom, že si výsledkem nejsme jisti. Je celkem zábavné jak Djka Jacqamore hrozí do rytmu Malé noční hudby nebo Ódy na radost, ale radši se přesouváme na hlavní scénu, kde vykopává DJ Derek.

Tenhle 60iletý účetní selektující dub a reggae je něco jako maskot festivalu (vedle Toma Middletona pochopitelně). Tracky nemíchá ale prokládá vtipy a životními moudry („And now the weather forecast for the rest of the festival“ a pouští Sun Is Shining od Boba Marleyho). Během jeho setu se pár posedávajících pod pódiem mění v tančící dav. Na začátek programu ideální volba.

Vyzvedáváme Josefa v Sanctuary, kde hraje projekt Remote a míříme na Chill Stage na dánsko-švédský projekt Flipside. Nic extra objevného, takový ten café del mar sound, kytara, trubka, programing, znáte to, ale má to ohromný groove a super atmosféru. Určitě je brzy uvidíme v Praze, těšte se.

Po Flipside následuje jednočlenný projekt Nora Evena Johansena s názvem Magnet. Jeho vystoupení spočívá v kombinaci vokál, kytara, což je, přiznávám, na nás moc, a tak dáváme přednost chvilce povalování ve stínu.

Zrelaxováni a naobědváni míříme do Sanctuary, kde právě vystupuje slečna Coleen z Francie. Coleen hraje na nejrůznější nástroje od violoncella, přes flétnu, kytaru, foukací samohrajku, až po nejrůznější calimby a podobná drnkátka a cingrlátka. Postupuje většinou tak, že si  nahrává z jednotlivých nástrojů loopy, které pak recykluje a vrství strukturu skladeb. Tímto poměrně jednoduchým způsobem dosahuje velmi působivých koláží. A děsně jí to sluší. Ležíme, trávíme a vychutnáváme. Coleen údajně vydala živé album na Leaf Records, po kterém se určitě brzo poohlédnu.

Díky časovému skluzu prošviháváme Daddyho G od Massive Attack a míříme do vedlejšího Mediamix stanu, kde vystoupí Poláci z Ninja Tune – dvojka Skapel. A další trefa do černého. Gramofony a notebook (těžko říct ale myslíme si, že to nebyl final scratch), hodně scratchování, troška beat jugglingu, a geaniáááální, perfektně s hudbou provázaná projekce (byť připravená). Skalpel prezentují klasický ninja zvuk. Oscilují mezi jazzem a scifi, které táhne valivý beat. Jejich set mi připomíná DJe Shadowa na Creamfields a asi  by si zasloužilo víc, než právě tenhle, asi nejméně navštěvovaný stan.

Další v plánu je Simon Green alias Bonobo, který vystupuje na chill stage s celou kapelou. Sobotní podvečer vůbec na náš vkus směřuje hodně do … kytar, což specielně mně nejde úplně pod nos. Bonobo band není rozhodně špatný, melodie chytají aniž by byly kýčovité, ale bohužel ne zcela v rámci našeho šálku čaje.

Další přesun. Live stage a Ralph Myerz & The Jack Herren Band.  Norská parta údajně složená na jeden koncert si prý tak padla do noty, že se rozhodla společně pokračovat. Dvoje bicí, kytara a mašinky – výsledkem jsou trochu Royksopp, ale se složitější rytmikou a vetší dravostí A skutečně zdá se, že si celá parta koncert velmi užívá. Chlapci vypadají jako bývalí metloši, Ralph točí a žongluje paličkami, leze po bednách, a neustále hecuje publikum, které mu to s prominutím žere i s navijákem. Prakticky každá z prezentovaných skladeb má hitový potenciál.

Vzhledem k tomu, že se se setměním citelně ochladilo, a díky odpoledním popáleninám máme lehkou zimnici, jdeme se přiobléci a letíme na The Egg, na které se Dušan již velmi těší. O The Egg se dá říct v podstatě podobné jako o Bonobovi, melodická kytarovka s trochou synťáčků nás na rozdíl od velmi, velmi našláplého kotle nechává chladnými a tak se opět přesunujeme na hlavní stage, kde začínají The Quantic Soul Orchestra.

Představte si něco mezi Brand New Heavies a Laurou a jejími tygry. Trochu rock’n’roll, hodně funky, malinko jazzu, velmi charismatický a upovídaný frontman, zpěvačka jejíž hlasivky jsou nejen slyšet (to je prostě fyzika), spojeno ve velmi taneční směs striktně bez elektronických přísad. Chvíli podupáváme ale už se vidíme na Chill stage, kde se na nás chystá, zlatý hřeb a večerníček (musíme bohužel zítra chytat letadlo) Ulrich Schnauss.

Ulrich vězí trochu ve staré škole, hodně silné syntetické melodie většinou jen lehce dokresluje beat. Když se rozhlédnu okolo sebe vidím pohupující se dav, hodně lidí má zavřené oči, a většina přihlouplý úsměv. Málem jsem uronil slzu. K tomu si připočtěte úplněk jako kráva. Prostě taková pěkná tečka za tím naším případem.

Pár postřehů a na závěr:

Každý se na vás culí, za festival nepotkáme zpruzeného člověka. I ta největší a zdánlivě nejodpornější bezkrká gorila nás při vstupu do areálu vítá úsměvem a pozdravem. Zajímavě vychází srovnání běžně používaných frází:

Čechy: Pásky !!!
UK: May I see your straps gentlemen?

Lidi jsou k sobě extrémně ohleduplní, (s výjimkou fronty na alkáč, holt závislost je závislost), neustále si někde dávají přednost, nestrkají se v kotli…

Britská děvčata až na několik výjimek bohužel dostávají své pověsti

V kempu pod stanem bydlí i většina účinkujících, VIP tu prostě neexistují.

Hudební program je neuvěřitelně různorodý, od klasiky přes ambient, kytary, disco až po záchvěvy techna. Lidi to přijímají s naprostou samozřejmostí a neexistuje že by někdo řešil typ beatu, nebo rychlost. Jediné na čem záleží je atmosféra.

Je tu víc lidí než na nedalekém Tribal Gatheringu (28.000)

Je tu strašná spousta malých dětí.

Teď se opakuju, ale je vidět jak jsou všichni rádi, že tu jsou. V podstatě každý z vystupujících to nezapomíná zdůraznit a nezní to jako zdvořilostní hlášky.

V okolí Eastnoru se dá naladit Big Chill FM (pokud si dobře vzpomínám 88.7 FM). Vysílá se non stop z budky za hlavním pódiem a spousta Britů tuto stanici mastí na jezevčíkách v kempu.

Txt:qua / info@vinyl.cz
Fotos: dušan / info@vinyl.cz
Spiritual guidance: ing. Josef S.