Report z koncertu Underworld @ Metronome od ahZ

Britské duo Rick Smith a Karl Hyde (kdysi trio, v časech jejich pro mnohé nejlepšího alba, živáku "Everything Everything" z roku 2000 ještě s Darrenem Emersonem) je pro mně konkrétně velmi stěžejní a troufám si tvrdit, že pro hodně mých vrstevníků zásadním projektem spojeným s elektronickou taneční scénou. A kdo říká, že tomu tak není, toho je mi líto. Živě si pamatuju vysokoškolská léta a jednu jarní jízdu po eskalátorech pražského metra, kde visely bílé plakáty na Creamfields 2002, na nichž na prvním řádku hned nad jménem Paul Oakenfold stálo barevným písmem velké slovo "UNDERWORLD". Euforie, totální šleha, what?! Nejsem ve snu? Nejlepší léto, ty kráso, to je ta parta, jejichž hit "Born Slippy" provařenej ze závěrečných scén filmu Dannyho Boyla Trainspotting přece zná i tvoje bába!

Léto 2002 bylo létem, kdy Underworld přijeli do Roudnice nad Labem vůbec poprvý a bylo to díky agentuře JPA a konceptu Creamfields rozšiřujícího se na východ. V tý době jsem toho byl plnej, s*al jsem z toho plakátu magi, z tý kopy jmen tam, z natěšenosti na jejich šou a hlavně ve vzduchu viselo obrovské K-O-N-E-Č-N-Ě. UW byla kapela, která u nás ještě nikdy nehrála a timto koncertem na Creamfields se jakoby plnil další velký hudební sen řadě kluberů. 

On ten lineup tehdy byl dosti neuvěřitelnej, vem si třeba DJ Shadow se svou audioviozuální šou a právě vycházejícím albem "Private Press". Nebo dvojka X-Press 2, která tehdy bořila davy hitovkou "Lazy", Layo a Bushwacka live, trance bůh Paul Oakenfold, Kosheen, který jsem tehdy ještě měl celkem rád, a všechny tehdejší aktuality na jednom místě. To i do té doby klubový slušňák jako já podlehl euforce a chvilku před koncertem UW lupnul svoji první extošku. Jako promiň, ale kdy jindy, no né?! Měli zrovna těsně před vydáním alba "A Hundred Days Off", poprvé čistě ve dvojici, což hudební svět tehdy komentoval jako ztrátu projevující se v míň energických vystoupení a produkci, za zády nafukovací lesklou stěnu z jakýchsi polštářů, na kterou se promítala projekce z jejich dílny Tomato. Začali s "Luetin", Karl Hyde měl občas na krku kytaru, na níž semtam udělal jemné "vrynnn" a zpíval. Zpíval jako bůh a my řvali, my dole pod pódiem, kam jsem se hned na začátku prodral, ale i ti vzadu. Řvali všichni skoro celej koncert. 

Neuvěřitelný tehdy byl i živý přenos z celého festivalu na Evropě 2, který moderoval Martin Mikuláš, a přepínal mezi jednotlivými pódii. Pamatuju si, jak jsem poprvé nastavil doma v Chrustenicích na věži Aiwa REC timer, vrazil do dvířek stodvacítku kazetu a odjel vlakem do Roudnice. Doteďka mám kazetu se záznamem. Jedinej škraloup byl smrad, který se ze mě po fesťáku linul. Jak kýbl fosforu, nojo viď, tehdejší nákupy na akcích...

Tohle ale má být report letošního koncertu, Honzo. Co bylo v tvym pravěku, zajímá tak tvoji bábu...

Tahle kapela je ale pro můj následný klubový život zcela zásadní a zážitek z Roudnice formující. A troufám si tvrdit, že nejen pro mě, ale pro celou generaci tehdejších kluberů. Ještě roky poté jsem se dovídal, kdo tam všechno byl, kde stál, kolik času strávil ve frontách na tokeny a proč si nepamatuje Timo Maase. Vypadalo to, že v Roudnici 2002 byli úplně všichni ze scény.

Kromě vystoupení na Rock for People (2009), což mi tehdy přišlo jako děsná trapárna, platit za ňáký kytarovky, když mě zajímaly z lajnapu jen UW, jsem navštívil všechny jejich koncerty u nás. Tuším, že byly tři, jeden v pražských Vysočanech (2006), kde na pódiu přibyl coby hostující elektronik Darren Price, kam jsme vlakem vyrazili s olomouckou partou kolem chillout klubu Metro, takže si dovedete představit, jak to vypadalo. Štamgast Dzin furt a na každýho řval "Andrvóóórt", smáli jsme se rockovejm děvkám ve vedlejším kupé, hodně popíjeli a po skončení koncertu jsme až do návratu do Olomouce druhý den odpoledne neslyšeli jedinou skladbu, jediný track a to i přesto, že jsme byli složitě přesunuti na áftr do černošické vily plné DJů. Tahle zápletka v tehdejším příběhu ve výsledku způsobila hádku a vyhození nás všech, co z Olomouce přijeli, z baráku na chodník.

Druhé vystoupení UW bylo ve Veletržáku (2008), kam jsme s tehdejší přítelkyní koupili vstupenku i pro mýho tatíka k narozeninám, kde chvilku po začátku šou vypadl na 15 minut proud, což Karl Hyde bravurně glosoval slovy "Thank you for this beautiful… silence," a kde hráli vůbec poprvé drumandbassový track "Scribble" a to raritní a nepřekonatelnou (Lincolne, promiň) a bohužel nevydanou, pomalejší verzi ještě bez producentského zásahu High Contrasta. 

Třetí návštěva UW v Praze proběhla v SaSaZu (2011), tuším, že v rámci Prague City Festivalu, a kde počet lidí výrazně přesáhl, alespoň pocitově, kapacitu podniku, kde bylo vedro na padnutí a kde se Karl Hyde schovával za paravan a hrál stínové taneční představení a kde si krom tohohle tady nepamatuju vůbec nic. Všechny koncerty byly trochu stejné a taky trochu jiné, všude byl skvělý zvuk a zahráli většinu z mých oblíbených. Ne jinak tomu bylo na letošním Metronomu. Ovšem v jedné věci byl tento koncik jiný než ostatní.

Začali "Juanitou"! Konečně! Konečně jsem měl pocit, že jsem se ocitl na jejich živém a výše zmiňovaném albu "Everything, Everything". Konečně se dostavil pocit úplnosti, na který jsem čekal tolik let a jenž mi dřívější tuzemské koncerty neposkytly. Zároveň se mi moc líbila světelná šou, která začala s trackem "Juanita/Kiteless" s růžovými bodovkami na Ricka i Karla. I zde však UW překvapili tím, že začali u breakdownu, tedy zpěvem: "There is a sound on the other side..." 

Následovala "Two Months Off" a moře rukou i vody pod pódiem se rázem zalilo teplou oranžovou a žlutou barvou, barvami prázdnin. Ty vystřídal bílý strobo kulomet a minimalistická techno šleha, kterou jsem nerozklíčoval, ovšem oslnění a kopák z ní byly mohutné. Následovalo oblíbené a nestárnoucí "Jumbo", které miluju kdykoliv a kdekoliv a které prostě nestárne, naopak kvete, zejména u vyhnívačky umocněné multibarevným laserem.

Pak nastala zlomená pasáž s rapovou "STAR" z alba "Drift Series" prolnutou již zmiňovanou "Scribble", v níž se "mikráku" chopil i za synťáky jinak schovaný Rick Smith. I když slovo "schovaný" není tak úplně přesné. Na Ricka byla namířená kamera přenášející obraz na dvě plátna po stranách pódia, umožnila tak divákům být s Rickem a jeho mašinkami často v kontaktu. Karl byl snímaný též a, teď se to slovo hodí víc - "schovaný" byl někde nějaký rejža, který obrazy různé prolínal a michal se světelnými efekty. Ale taky možná ne a všechno si řídili pánové z pódia sami, kdo ví...

"King of Snake" Underworld nevynechají snad nikdy, a i když nepatří mezi moje nejoblíbenější, je z ní cítit ostrost Darrena Emersona z doby před rozchodem, nutno dodat perfektně nazvučená a doplněná lesem zelených laserů v brutální kadenci. Nazvučení pro mě bylo vlastně celkem téma během večera. Líbilo se mi, jak si pohrávali s dynamikou skladeb. Zvukař, předpokládám, že jejich vlastní, citlivě vytáhl to, co bylo v dané chvíli třeba slyšet, takže u "King of Snake" dominovaly basy a řezavý synth, u "Jumba" byly naopak basy potlačeny ve chvíli nástupu ploch, které tak dostaly prostor k tomu všechny krásně a hřejivě schovat do náruče.

 
Hele ale klidně je možný, že to zase všechno ladil Richie z pódia viď...

Předposledním kusem byla klasika "Rez/Cowgirl", no a na závěr ta, na níž všichni vždy čekají - "Born Slippy". I když nebývá zvykem ji zařazovat jako poslední, alespoň na tuzemských koncertech ne (ty ve většině vždy ukončovala krutopřísná rychta "Moaner". Na Metronomu tomu tak nebylo a skončilo se vcelku mírumilovně právě hitovkou z Trainspottingu, která byla v jedné věci nová - a to v efektu zvaném flanger aplikovaném na hlas Karla Hydea. "Fancy"!

Kolem 23:45 to ještě chvíli vypadalo, že bude přídavek, jenž nakonec nepřišel, což bylo způsobené nejspíš omezením ze strany magistrátu a výjimkou se začátkem nočního klidu posunutým na půlnoc. Abych pravdu řekl, byl jsem rád, že ten den nepršelo. Louže, které po sobě déšť zanechal z předešlého dne, vypadaly jak rašelinová jezírka a jejich obejití mnohdy vyžadovalo znalosti Krále Šumavy. Suma sumárum - boty šly rovnou do pračky.

 
A co se teda změnilo za těch 20 let s Underworld, Honzo? 

Moc ne, snad jen to, že teď, když jsem starší a dospělej, chodim na koncerty minutu před začátkem. A za druhý, že jsem měl po boku manželku, která je teď na Metronomu viděla naživo poprvý a bylo pro mě omlazující vidět její vlhké oko... Pořád to funguje!

ahZ