Bugged Out! - Viva La Acid House

Díky velkému nadšení a velké návštěvnosti u nás zakotvila kvalitní "noc" britského DJe a producenta Justina Robertson, který nabyl svého věhlasu především jako člen báječných Lionrock. Tentokráte už byl Bugged Out! Viva La Acid House svědkem kompletního zpřístupnění všech prostor, které zdemolovaly srpnové povodně...

Netradičně začnu nejdříve chill-outem, který potěšil nejen moje uši, to když se o zábavu starali výteční Lucas a Airto, ale i oči a tělo. Chill-out je nový a je to moc dobře. Nemá smysl popisovat a rozepisovat metry na druhou nebo na třetí. Je větší a útulnější.

Prostor velkého sálu byl originálně a nikterak přeplácaně vyzdoben typickými "acidy" nasvícenými UV lampami. Dobře bylo vymyšleno umístění 4 scannerů přímo nad parketem, nedala se přehlédnout ani obří disko koule. Moc se mi líbila projekce, která nebyla určena jako obvykle plátnu ale obrazovkám. Příjemné a přehledné.

Nad "skromností" avizovaného line-upu jsem začal kroutit hlavou po hodině hraní Dana Cooley, to když si začal vybírat slabší chvilku. Doufal jsem, že se to rychle změní, protože poslouchat 3 hodiny chybujícího DJe, který se ztrácí v ději, který ani nezačal. Nevím, nevím. Je pravda, že tou dobou tam moc lidí nebylo. Je dobře, že se Cooley chytil na posledních 45 minut svého dlouhého vystoupení.

Justin Robertson byl zábavný, ale nic nového, krom vousů, nepředvedl. Justin měl hrát 2,5 hodiny. Bohužel, nevím proč, ale odehrál necelé hodiny 2. Osobně nejsem vyznavačem takto dlouhých setů, které jsou bezesporu náročné a možná, že i v celkových propočtech levnější, ale zároveň také mají sklon k tomu být po chvilce nudné a bez vývoje. Zvláště poté, co jsem vyslechl 3 hodinový set residenta Roxy Dana Cooley. Justin Robertson je svou technikou proslavený. Jeho mixy mají hlavu a patu a pokaždé jsou jiné. On je opravdu bavič, který rozdává svou kombinací lehkého techna, acid house, tech-house a electra jen samé úsměvy. V tu dobu bylo Roxy plné a celé ponořené do nevýslovné zábavy.

Phill Kieran tedy nastoupil dřív. I on má za svým jménem v závorce kouzelná slova Bugged Out! Jeho set se však nemohl vůbec srovnávat s Robertsonovým. Phill Kieran vybíral dobré desky, ale styl, kterým je míchal byl víc než laxní. Po dlouhých a zábavných gradacích nenásledovaly agresivnější nebo veselejší nebo jakékoli "nej- nebo -ší" skladby. Po dlouhých gradacích následovaly v drtivém počtu případů desky spíše utlumené. Po hodině hraní jsem byl stále trochu rozpačitý a nemohl přijít na ten správný výraz k tomu, co jsem viděl a slyšel. Kieran mi pomohl sám. To když se začal dělit o svou radost s clubbery máváním, zvedáním palců a nebo tleskáním. Ano, tak takhle má dle mého vypadat správná "diskoška". :( Phill Kieran spíše pouštěl, než-li hrál. I on byl avizovaný v dlouhém 2,5 hodinovém setu. A vzhledem k tomu, že začal dřív... Nevím, jak dopadl, přiznám se, že jsem raději odešel domů.

Bohužel jsem nepochopil záměr dramaturgie klubu Roxy, proč zvolila takovéto uspořádání line-upu. Nevím, jestli nebyla nějak smluvně zavázána, že může umístit na hlavní stage pouze jednoho "místního", ale pokud tomu tak nebylo, tak se dívím, že nechá trápit svého Cooleyho a skončit dřív Roberstona... Myslím, že by měla příště zaštrachat v demáčích a je-li to možné dát šanci začínajícím. Nebo těm, kteří si pozornost zaslouží.