Report z koncertu Kool & The Gang od Myclicka

Také rádi vzpomínáte?

Jednoduše jsem to nevydržel a celé středeční dopoledne při psaní reportu z vystoupení Gui Boratta, jsem zasvětil poslechu těch největších pecek legendární kapely, která sklízela uznání hlavně v sedmdesátkách i v tolik inspirativních osmdesátkách... A že těch Best Of skládaček už stihli vydat – skoro to vypadalo, jako by se (ale teď už opravdu naposledy) loučili. :) Naštěstí pro nás i přes různé obměny sestavy si to pokaždé ještě rozmysleli a ti nejstarší z nich se tak mohou chlubit už pětačtyřicet let dlouhou kariérou... A jak se zdá, lidé stále rádi vzpomínají a nebo si to alespoň ty koncerty pořádající agentury myslí. Vždyť počítejte spolu se mnou. Jenom letos Tina Turner, Madonna, Samantha Fox, dvaašedesátiletý Jean Michel Jarre, devětašedesátiletý Roy Ayers a již brzy fenomenální klavírista Jerry Lee Lewis – ti všichni stále dokazují, že do důchodu s každodenním pohledem na všechny ty zlaté desky je ještě zatraceně daleko. A to jsem určitě na spoustu těch, kteří letos také dorazili, jednoduše zapomněl! :) Tak kolik pamětníků se tu asi sejde? Tolik jako na Kosheen o den dříve určitě ne - ti avizovali vyprodaný koncert už dlouho dopředu. Od podivné "zvukové zkoušky" party Groove Armada mě to do pětadvacáté haly Holešovické tržnice znovu nepřitáhlo a tak jsem kromě nevšedního hudebního zážitku, zatoužil na vlastní kůži okusit i změny, které se tu za ty dva měsíce udály.

Tak nakonec ano, jde to i levněji...

Hlavní vlna kritiky, která se na nový pražský klub krátce po otevření snesla jako tsunami, se týkala především neúměrně vysokých cen a uznáte sami, že šedesát korun za pivo a padesát za colu v kelímku plném ledu, je poněkud moc... Takže? Get Down On It! Vlastně ne, do tohoto klubu se chodí přímo z parkoviště a nikam dolů se nesjíždí. :) Slečny u vchodu na sebe nevědomky prozradily, co asi bylo tím hlavním kritériem výběrového řízení jejich zaměstnavatele. Ten nejširší úsměv plný bílých zoubků a co nejvíc rozzářená kukadla. Schválně - narážíte u vchodu spíše na arogantní ochranku nebo na krásná stvoření, která vám jako bonus k zastřižení plastových pásek na rukou, popřejí příjemnou zábavu? Tak tohle se mi líbí! O kousek vedle si ještě odložit v šatně, o dva kousky vedle naložit u baru. Přibyla tu cedule, která na vědomí dává, že plastové kelímky tu jsou z důvodu bezpečnosti pouze po dobu koncertů, (což takhle, když by se nám Kool & The Gang nelíbili, že?) a vážně se tu zlevňovalo – v průměru o pětikačku, kterou barmanovi stejně věnujete... Zatímco Josef Sedloň vyhrával před Groove Armadou přesně na opačném konci haly, to Martin Mikuláš si rozbalil své vinylové nádobíčko přímo na pódiu a roztočil všechno to houpavé, co mu přišlo pod ruce včetně stařičkého Jamese Browna a dalších hitovek i nehitovek...

Další velké plus SaSaZu? Na koncert rozhodně nemusíte spěchat...

Dalo by se říci, že tam, kde není Mikuláš, tam bude Robot! Oba hrají výtečně, oba míchají všechno se vším a ať je jejich nástupce víc jazzy, funky nebo latino, pokaždé namíchají zábavný koktejl, v němž už takhle na začátku málem protančíte střevíce. I když tentokrát se do tance nikomu příliš nechtělo. Každý se spíše rozhlížel po novém místě, nesměle pokukoval po sousedech hlavně starších ročníků a z rozvěšených jízdních řádů už moc dobře věděl, že dříve než v deset to nevypukne. Tam, kde se jinde končí, tady se začíná! Doufejme jen, že tahle show bude delší než v případě toho historicky prvního živáku zde. :) Čtvrt hodiny předtím si Martin ty notoricky známé texty svých desek dozpíval, stoleček s gramofony byl odvezen a jeho produkci teď kupodivu nahradil jakýsi house set ze záznamu a už se jen čekalo na okamžik, až se jim tam zezadu bude chtít... Už samotné intro bylo parádní! Do záblesků světel teď zezadu nastupovali jeden za druhým v bílých kostýmech, které tolik kontrastovaly s barvou jejich pleti a éterem přitom tepaly refrény známých hitů... Ladies Night, Jungle Boogie, Get Down On It, Fresh i ta po létu tolik vonící balada Too Hot - to všechno tu bylo a takhle pěkně s předstihem.

Kool je i po těch letech vážně cool...

Dle očekávání každou tu novou skladbu doprovázely vzrušené výkřiky a zdvižené ruce v prvních řadách, ti ostatní, včetně bulvárem protažených celebrit o patro výše ve VIP sektoru, zůstávali poněkud statičtí... Vokalista J.T. Taylor tuhle partu opustil už koncem 80. let, chtělo to náhradu a troufnu si říci, že ho Shawn McQuiller díky svým pěveckým kvalitám velmi dobře zastoupil a k tomu ještě stihl naposlouchat i tu jeho sexy nosovku. Přidejme mrštné pohyby i přesvědčivé podání a před námi teď stál skvělý dublér, který předváděl, jak asi mohly ty tehdejší koncerty tenkrát vlastně vypadat. Abychom snad nezačali pochybovat o tom, zda se v tomto ansámblu vůbec nachází některý z původních členů a nejedná se pouze o další revival v řadě, představil nám už před čtvrtou Hollywood Swinging Roberta Bella. "This is Kool!" vykřikl s nataženou pravicí směrem k jednomu z postávajících a stále tak dobře vypadajících kytaristů, což se samozřejmě neobešlo bez další salvy potlesku. Bubeníci byli ve svých ohrádkách za plastovými skly nepřehlédnutelní... Ano, byli tu hned dva, přičemž tomu druhému musel na pomoc přispěchat čas od času jediný černě oblečený muž ze zákulisí a to v případech, kdy u něho zvítězila láska k černobílým klapkám a on už prostě neměl další dvě ruce k dispozici. Ani Shawn však u mikrofonu neosiřel.

Když basa netvrdí muziku...

Lavell Evans, vysoký elegán v bílé bekovce, mu zpočátku dělal pouze křoví, aby se posléze odhalil celý a střihl si tu i své vlastní příspěvky. Tříčlenná dechová sekce v levé části pódia přitom měla také svého krále. Saxofonista Louis mezi nimi až příliš vynikal a tak byl také pozván do středu, aby tu v záklonu při opravdu žhavé Too Hot vykouzlil sólo, které bralo dech nejenom jemu, ale také všem přihlížejícím – tohle bylo přímo do morku kostí a on ze sebe málem vypustil i tu duši. Vršky prima, se spodky už to bylo horší. :( Nechápete? Všechny ty vysoké tóny včetně Shawnova sameťáku byly jasně zřetelné, ovšem právě Kool & The Gang svou parádní muziku vystavěli na výrazných basových linkách, které ve spojení s výkopy bubeníkovy nohy s vámi musí nutně cloumat. A užijete si tu divokou Jungle Boogie, na níž po jednadvaceti letech díky snímku Pulp Fiction upozornil Quentin Tarantino, když to "boogie" není ani náhodou? Zmatky se zvukem prozradilo především sólo jejich bicáka, který se okamžitě degradoval na žáka prvního ročníku tamní Lidušky. Místo toho, aby předvedl hru pro čtyři končetiny, v níž každá tluče na buben jinak a celek přesto drží pospolu, v jeho případě mu jednotlivé údery vlály kdesi ve vzduchu zcela mimo rytmus. Jak kdyby limitér ty hlasitější z nich bez předchozího upozornění automaticky mazal... :(

Nejdřív něco pro holky a pak se bude slavit!

Škoda, právě kvůli této hybné složce jsem se ten večer dostavil a když to přeženu, teď jsem měl ty staré hity jako ze starého tranzistoráku. Ještě štěstí, že se Shawn stal alespoň pro první polovinu sálu miláčkem publika... Právě díky němu tu vznikla velmi přátelská atmosféra a kdo si jejich slavné pecky nezpíval sám od sebe do této chvíle, ten byl krátce po jedenácté jejich frontmanem zpracován. Při takové Ladies Night to zase až tak složité nebylo, to všechny dámy v sále měly pocit, že je tahle pecka právě o nich a mohly si zavzpomínat na všechny ty dámské jízdy, které za svůj život prožily. A Celebration? Ten tolik nakažlivý refrén: "Celebrate good times, come on!" zná dneska snad každý, kdo nebyl posledních třicet let na Marsu. Stačil natažený mikrofon a jak se tady panečku slavil jeden z našich státních svátků. :) Vlastně teprve až s nimi jsem si uvědomil, že také ona procítěná balada Cherish nepochází z pera Lionela Richieho, ale je jen dalším střípkem v jejich bohaté diskografii a ten osekaný zvuk v tomto příspěvku zase až tolik nevadil. Fungovala stejně mazlivě jako vždycky předtím! Karibik zavoněl v rozevláté Let´s Go Dancin´(Ooh La La La), v níž se Lavell blýsknul i menší divadelní vsuvkou, jinak některé ze skladeb získaly ty tolik žádané prodloužené verze a pokud pánové na své nástroje zrovna nehráli, celé své číslo synchronně protancovali. Publikum, které se na tento koncert vyzbrojilo i originálními nosiči, se v závěru vystoupení konečně dočkalo.

A teď rovnou autogramiádu, to je ta pravá celebration!

K tomu oslavnému přídavku jsme je pár minut po půl dvanácté snadno přemluvili a krátce nato tu přímo z pódia už rozdávali podpisy na všechny ty tolik ceněné vinyly i CD, do nichž se zoubek času zakousl o něco jemněji... A zatímco se na pomalu se vyprazdňujícím parketu sdělovaly pojmy a dojmy z právě prožitého koncertu, tam nahoře na stupínku docházelo k další velké přestavbě. Už za malý okamžik tu měl svou mixovanou show představit DJ Dimitri! Ten se za své přehrávače dostavil už krátce před půlnocí oděn do ohnivé košile a aby nikdo nezůstal na pochybách, s kým že má právě tu čest, éterem teď proletělo také jeho jméno. Stejně ohnivý pak byl také jeho set, který si ovšem už ne úplně každý užil... Sotva totiž ta Koolova jedenáctka dohrála, skoro každý vzal nohy na ramena a uháněl k šatně. Bez vystání fronty až za roh se to i tak bohužel neobešlo, ale alespoň bylo o čem přemýšlet! Třeba o tom, že Kool a jeho staronový gang stále umí za své nástroje i hlasivky vzít. I o tom, že to bylo možná všechno až příliš dokonalé a až do posledního puntíku dotažené, prostě jako nějaké naučené varieté. Ale také o tom, že i když dáte zvukařovi dvě hodiny k dispozici, aby našel v tak přepychově vybaveném klubu optimální zvuk, ne vždy se mu to musí povést. Doufejme, že takové Air už bude na uzdě držet někdo šikovnější...        

Video: Kool & The Gang – Celebration (live @ SaSaZu) 
 
Foto: Tomáš Martinek, info@tomasmartinek.cz MHD mhd@techno.cz

Video: live61com