Report z koncertu Stereo MCs od Myclicka

Máte rádi saunu? Pak jste u nás správně!

Po náročném víkendu nastal v neděli večer opět čas pro návštěvu sauny v Dlouhé ulici. Ne, že bych tedy aunování zanedbával i v průběhu několika posledních pracovních týdnů... Ona sauna je zejména teď na podzim opravdu populární a přiznávám, že při sledování doprovodného programu, ať už to byla vystoupení Primal Scream, Horace Andyho, Pendulum či Trickyho, jsem se tu s ostatními zájemci tísnil velmi rád! Po těchto procedurách jsem ve všech případech odcházel navýsost spokojen, energie byla dobita, zážitků tolik, že to na celý život ani nestačí, jen jsem vždycky poněkud lapal po dechu... Přitáhnou si pozornost saunujících tentokrát i Stereo MCs? Bezpečně! Populární jsou u nás moc, zná je také každý reklamožrout, tak jsem večer popadl ručník a šlo se na věc. Patrový autobus, skříňový náklaďáček a mikrobus – tolik vozový park, bez něhož by se tento koncert zřejmě uskutečnit nemohl. Situace uvnitř pět minut po osmé? Pán s bublifukem vypouštěl u zrcadla duhové bubliny, kolem něho postávala dlouhá fronta na šatnu, parket byl však k mému překvapení poměrně prořídlý... Co to? Nic vážného! Pouštět do klubu se začalo tentokrát "až" v půl osmé, dejte jim tedy dalších dvacet minut a oni vám ho zcela určitě zaplní do posledního místečka, stejně tak jako na balkónu. Ti všichni teď mohli přihlížet posledním úpravám na jevišti.

Autobus a náklaďák mají venku, ale vrtulník?

Technici tu trpělivě s mikrofonem v ruce ozkoušeli každičký ze šesti odposlechů i zda má v pravém zadním rohu bubeník každou volnou plochu k použití patřičně nazvučenou, plátno zahřívaly první paprsky právě zapnutého projektoru. A ti dole už byli pěkně netrpěliví... S každou další minutou počet pískajících přibýval, první ztlumení světel nad hlavami pak brali jako startovní výstřel. Ještě ne, ještě nás chvíli napínali, než světla zhasla úplně a puštěné CDčko, které tentokrát stylově opravdu ladilo, vystřídaly základy jejich intra. Už tehdy jsem si uvědomil, že tenhle světelný park je opravdu přepychový. Úvod připomínal tou vrčivou hudební kulisou s šesti silnými reflektory, které tolik imitovaly světla baterek, téměř filmovou scénu s přelétáváním vrtulníku těsně nad zemí. Těch pět výsadkářů v podřepu pak bleskurychle zkontrolovalo své nové území, aby dle strategického plánu následně zabrali dopředu dohodnuté pozice. Tedy zcela vpravo ke stojanu s mikrofonem – Rachel Birch, vedle ní k tomu druhému další velká vlasatice Cath Coffey, k bicím úplně dozadu Owen If, do bunkru plného techniky s jejich logem a webovou adresou Nick Hallam. A ten upovídaný Rob Birch? Ten tu byl také a právě teď vyskočil přímo na jeden z odposlechů a s roztaženýma rukama na něm balancoval jako na surfovém prkně, dokud se ono působivé a energické intro nedostalo až do finále.

Rob Birch

"Když byste chtěli ta trička, co máme my, tak u zrcadla prosím..."

Self promo tedy opravdu nepodceňovali – kromě plachty informující o tom, kdo že nám to na tom pódiu právě vyhrává, byly obě dvě krásky navlečeny do firemních tílek s tou tajemnou spirálkou, která posloužila jako obal jejich posledního alba Double Bubble, Rob měl na nohou své tradiční kapsáče, k tomu strakatou teplákovku a své oči právě ukrýval za černými brýlemi. Aby také ne – reflektory, světelné efekty, panely s LEDkami i stroboskopy byly k nezastavení a marně jsem vzpomínal, kdy jsem vlastně na tomto místě viděl tak oslepující show. Už v úvodní Here And Now začal z jedné strany pódia na druhou poskakovat v podřepu jako klokan a také dámy u mikrofonů vpravo okamžitě ožily a naprosto synchronně se ve svém tělocviku doplňovaly. Pokolikáté už při jejich turné, které má patřičně propagovat nový nosič? Vážně netuším, jak vypadá skladba jejich jídelníčku, kolikrát v týdnu je potkáte v posilovně, ani v kolik hodin ráno vstávají, aby si před aerobikem zahřáli tělo ostrou chůzí, ale obě jsou pružné jako guma. A ke všemu ve vypjatých situacích doplňují Roba do mikrofonu bez zadýchání! Stejně tak nejsem schopen zjistit, kolik času to zabere, než jedna druhé vyčeše tu přepychovou kouli na hlavě, jež i s těmito prostocviky zůstanou do konce koncertu neporušené – radost pohledět na ta dvě afra! Když hráli Rob s Cath při zpěvu oblíbenou hru "Give Me Five," došlo vám to...

Cath Coffey

Stereo MCs? Koncert, divadlo a tělocvik v jednom!

Vždyť oni mají sebemenší krok jejich choreografie přesně vypočítaný! Každý z nich byl na jiné straně pódia, každý k tomu druhému cestou udělal několik otoček a přesto si bez zaváhání a bez drobného přešlapu spolu vždycky tleskli. A ke všemu do rytmu – a zase a znovu a ještě jednou! Po více houpavé Karaoke, při níž Rob svůj mikrofon všanc odstrčenému publiku stejně nedal, ale zato znovu potrápil své kolenní vazy a mnohem energičtější City Lights museli fotografové z ohrádky... Cath s Rachel měly v téhle skladbě více prostoru, škoda jen, že jejich krásné hlasy byly zvukařem dobrovolně utápěny. Osobně bych především na začátku ty potenciometry s nápisem Master maličko povytáhl směrem vzhůru, ale na optimálním zvuku se v průběhu vystoupení ještě pořád pracovalo. :( Drobný handicap vůči publiku Rob doháněl neustálým hecováním těch dole, kteří ho naštěstí poslouchali na slovo, pot se však z něho jenom řinul a tak si neustále odkládal. Vždyť on měl na sobě tři vrstvy oblečení! To černé tričko se spirálou, když už byl dav pod ním správně rozdováděný a ruce všech se od pódia až po balkón automaticky zvedly vzhůru, si náhle přetáhl přes hlavu... Vůbec nás teď neviděl, ale prý slyšel moc dobře a cítil naše emoce až tam na pódium. Inu stále více muzikantů do svých koncertů vmíchává divadelní prvky, vzpomeňme jen na Róisín Murphy!

Přijede příště Nick už jen s jablky?

Tričko šlo po chvíli samozřejmě dolů, hodil ho doprostřed parketu tomu, kdo má zaručeně ty nejdelší ruce v sále a ještě dává pozor a takto odlehčen to teď mohl rozbalit ještě více... Už po pětadvaceti minutách se překvapivě z reproduktorů ozval ten jednoduchý popěvek, který je tenkrát tolik proslavil: "Ah, ah, ah, ah, Ah, ah, ah, ah..." Dlouho, předlouho ho nechali opakovat ze záznamu v mlžném oparu s celou škálou barevných efektů a poutavou videoprojekcí schovaní v zákulisí. Jen ať si ji i po těch šestnácti letech znovu užijí! K všeobecnému veselí se nakonec dostalo i na ostatní slůvka skladby Connected a pak si mohli všichni ti pamětníci užít následně i jinou houpavou a o poznání novější pecku - Deep Down & Dirty. Opravdu si toho nešlo nevšimnout... Vždyť oni mají ty bicí základy tak zatraceně stejné, teprve až nyní s novou deskou to všechno tak vyniklo a rozkvetlo do krásy. Těch nových zvuků, těch efektů, té elektroniky! Přesto se mi najednou po nějakém tom živém muzikantovi zastesklo. Vždyť celý ten orchestr měl Nick jen uzamčený v těch svých dvou jablečných počítačích a pouze klikal a kroutil čudlíky tam a zase zpátky. Krize je tu a také skupiny propouští, ještě že živí bubeníci jsou stále v kurzu a ten jejich se skutečně činil a když byla potřeba, na chvilku zastoupil i perkusistu! V závěru další dovádivé pecky Step It Up se najednou ve vzduchu objevily bubliny, které ti v prvních řadách poctivě vyfukovali z bublifuků zabalených do samolepek vystupující party a tak to teď měli v následující Black Gold s příjemným zpestřením.

Vybublej si svůj přídavek!

Rob už se odvázal natolik, že se chvíli válel na odposleších či jen tak s mikrofonem v ruce na prkenné podlaze na krovkách s nohama ve vzduchu, po vygradovaném závěru se však za ohlušujícího pískotu s máváním stáhli do ústranní. Bylo pět minut před tři čtvrtě na deset a na plátně teď svítil nápis "Blow Bubbles!" Ti vpředu nás nezradili, stále foukali a určitě vzpomínali na svá dětská léta, zatímco já sebou neměl ani tu žvýkačku Pedro. :( Zřejmě jenom tak jsme se mohli dočkat i dvou přídavků v podobě Revolution a Creation... Oči teď absolutně nestíhaly a švenkovaly z řádícího Roba na rozcvičku Cath s Rachel, světla oslepovala, za nimi hrála projekce všemi barvami a tak příjemně to kolem vás pumpovalo, že i přes tu vysokou teplotu mi tam po zádech běhal mráz! Když zmizeli podruhé a Rob vypadal navzdory únavě opravdu dojatě, tušil jsem ještě jeden návrat. Čas by tu byl... Human, v níž jsem teď živého kytaristu postrádal opravdu hodně, byla tou historicky poslední, kterou nám Stereo MCs zahráli. Rob vyskočil zase na odposlech, do záplavy potlesku už se jen rozsvítila světla a uklízecí četa se vzápětí pustila do práce. I když té tentokrát vzhledem ke skromnému nástrojovému vybavení nebylo tolik... To spíše osvětlovače čekal nelehký úkol, tady se totiž vážně nešetřilo! Teď vím naprosto přesně, že si pásku kolem své hůlky ještě nadlouho ponechám, tohle bylo vážně skvělé a já chci ještě!            

foto: blaster blaster@techno.cz