Report z koncertu Primal Scream od Myclicka

“Díky Andy, máš to u mě!“

To Andrew Weatherall mě je naučil poslouchat, to Andy Weatherall mi k nim umetl cestičku, to jemu tak slepě důvěřuji... A v případě alba Screamadelica neobsahovala pod jeho producentským dohledem tahle deska jediné smítko. Tohle nebyl vyloženě popový nebo rockový počin, ale ani taneční – jen silné nosné melodie, hromada ruchů, pár zdeformovaných zvuků, mezi nimiž se proplétal ten snivý vokál Bobbyho Gillespieho. Nemá smysl počítat mu oktávy ani měřit sílu jeho hlasu, to ta jeho barva je tak výrazná a i s posledními zbytky hudebního sluchu ho musíte velmi snadno dešifrovat. Moderátoři pražského Radia 1 si hlavně v devadesátých letech tenhle hudební skvost oblíbili, to oni kapele ze Skotska u nás na růžích ustlali. S každou novou deskou pak své další fanoušky získávali, ty staré naopak tak snadno neztráceli. A náhle to přišlo jako blesk z čistého nebe – 3. října se jim prý můžete postavit tváří v tvář a za jejich práci (a to velmi hezkou práci) poklonit! Cena za tuhle poklonu? V předprodeji 900 Kč + poplatky. Místo konání? Ne, jejich klipy nerotují v televizi tak často jako v případě Coldplay a bohužel je také nehrají všechna naše rádia, na haly tedy musíme zapomenout. Takže? Roxy bude tak akorát! Právě sem dorazil v pátek krátce po deváté ráno patrový autobus i s konvojem doprovodných vozidel a parkoviště s modrými pruhy před klubem, hostelem i vývařovnou zároveň tak bylo okamžitě obsazeno. Teď se bude stavět, aby se po dvě hodinky muzikanti cítili jako v bavlnce a na další zastávce svého turné podali opět ten nejlepší výkon!

To Róisín měla víc obdivovatelů, ale za jakou cenu... Teď akorát!

K mému překvapení jsem si pár minut po osmé postál ve frontě na šatnu pouhých pět minut, přičemž jsme tu zdaleka nebyli všichni a stále sem ještě proudili další opozdilci, kteří se teď holt museli přilepit na záda těm rychlejším fanouškům. Přesto jste se tu narozdíl od lednového koncertu Róisín Murphy mohli ještě stále svobodně pohybovat. Prostor chilloutu a herny byl využit pro backstage i zasedací místnost s dortíky a dalšími laskominami pro novináře, milovníky zlatavého moku musel zase potěšit mobilní bar v mezipatře u zrcadla. S každou minutou teď velmi nápadně rostla nervozita – vždyť ti nedočkaví tu přešlapovali už od sedmi a ke všemu bez přítomnosti předkapely. Ta by si totiž už neměla kam poskládat aparát a navíc by se ke slovu možná ani nedostala... Zvukaři totiž stále hledali optimální zázemí, ladily se nástroje i poměry do odposlechů, přičemž pódium bylo upraveno k nepoznání. To množství monitorů na jeho okraji, ale hlavně obrovské soustavy reproduktorů pro muzikanty plus pracoviště soukromého zvukaře v jeho pravé části, to vše nechalo pro kroky muzikantů už jen pár čtverečních centimetrů místa. Nebudou se cítit spíše jako v té malé zkušebně, v níž v těch osmdesátých létech začínali? Vzrušený jekot, pískot na prsty, ale i ty špatně přeložitelné pokřiky “Hobluj!“ měly ty v zákulisí vyprovokovat k činům. Jenže až do půl deváté nebyli technici s tím, co se linulo ven, vůbec spokojeni a stále hledali mouchy, možné rezervy a kroutili knoflíky na všechny strany.

Mani: “S basovkou si rozumím, i když se k sobě otočíme zády...“

Podkresová hudba však konečně utichla, chvíle napětí a je to tady – těch osm postav včetně dvou podavačů nástrojů s těmi nejdelšími krky se právě vyhouplo nahoru, přímo do tohoto skladiště techniky. Emoce teď nutně musely na povrch – první výkřiky se draly ven, v pěti řadách u pódia se okamžitě zvedl les rukou, ti ostatní se omezili na plácání dlaněmi. Tak tohle jsou oni: Andrew Innes s překrásnou kytarou, vedle něho nepřehlédnutelný basák Mani, na druhé straně pódia další kytarista, který tu nahradil dlouholetého člena Throba, zcela vzadu o pár centimetrů výše bubeník Darrin Mooney, vedle něho pak v království černobílých klapek Martin Duffy. A? Jasně – ta hubená postava s černými dlouhými vlasy v elegantní pruhované a rozhalené košilce, to je přece on – božský Bobby! Žádné vznešené intro jako v případě nedávného koncertu Coldplay se nekonalo – ta teď už zajisté sehraná trojka krátce po příchodu poškádlila struny, bubeník Darrin udeřil do blan podepsaného kopáku a singlovka Can´t Go Back byla tou první, která zamířila vstříc nahuštěnému publiku. Při o poznání starší, ale také klidnější Jailbird se basák Mani poprvé odvázal a svůj krásný nástroj si frajersky přehodil přes hlavu a zády k publiku dokázal, jak moc mu za ty roky přirostl k srdci. Vlastně k lopatkám! :) Zatímco oni už poměrně řádili a kytarami na sebe mířili jako samopaly, Bobby se prozatím držel zpátky a obešel se i bez toho tolik oblíbeného bezdrátového mikrofonu. Celé to působilo, jako když se školní kapela po letech sešla a oprášila svůj repertoár...

Není to trance a přesto sem laser pasuje... 

Žádné divoké výskoky, žádné žonglování se stojanem, žádné šermování rukama, vytahování těch nejhezčích holek na pódium, ani hecování publika... On zůstal pouze tím ležérním elegánem se sametovým hlasem, k němuž se teď upírají zraky všech těch, kteří na něj a na ně tak dlouho čekali. Publikum bylo však překvapivě velmi vlažné... Tedy snad z té příjemné události omámené? Žilo to pouze v prvních pěti řadách a právě zde byl takřka non-stop k vidění les zdvižených rukou, který se s každou jejich gradací rozhoupal do stran. Zřejmě právě sem dorazili s předstihem skuteční fandové, ti ostatní jako by dostali za úkol od pořadatele koncertu či portálu YouTube tuto událost zdokumentovat. Alespoň na ten mobil! Ta malá světélka nad hlavami amatérských kameramanů však náhle s množstvím vystřelujících paprsků všech barev přikryl silný laser ze zadní části pódia. Tak ještě umelou mlhu a ty velké pláty teď vytvořily nad hlavami fanoušků zbrusu nový snížený strop. Ne, dnes netahal za otěže “Šikovný Ondřej,“ ten tu byl protentokrát pouze v roli konzultanta. Tuhle šikovnou hračku, stejně jako celý světelný park včetně hada pod bubeníkem, teď ovládal muž, který měl repertoár téhle party v malíčku a věděl naprosto přesně, kdy které tlačítko zmáčknout. To on dodal této show nový rozměr a velmi snadno všechny ubezpečil, že projekce nebude vůbec třeba. Teprve pod jeho vedením to konečně v sále ožilo! Potlesk mezi jednotlivými skladbami byl opravdu vřelý, pískalo se na prsty a hlasivky návštěvníků dostaly zabrat. A co na tohle hromadné veselí Bobby?

“My nejsme šašci, my jsme Primal Scream!“

Ten se stále držel zpátky - Bobby nehodlal sbírat body lacinými fórky, ani nepěl ódy na to “naše krásné město uprostřed Evropy a to výborné pivo, které tu máme,“ ba ani nechválil připravenost publika, které je určitě “to nejlepší, jež na svém turné zatím poznali...“ Nic takového, pouze muž v pozadí, který samozřejmě uměl za vlnu nadšení hezky poděkovat, ale zároveň také snadno upozornit na fakt, že to ne on, ale tahle pětka kolem něj jsou také Primal Scream. A vlastně i spolu s techniky po obou stranách pódia, kteří ve svých minišatnách kytary česali, líčili a uhlazovali každičký záhyb na jejich krásných tělech. Také bez nich by to nešlo! Pravověrný fanoušek musel být spokojen – dočkal se na vlastní oči i uši písniček, které doteď mohl jen slýchat a snít u nich, že jednou... Na druhou stranu také on by stál určitě o nějaké to rozptýlení či překvapení, zkrátka nějaké to eso v rukávu. Pokyny z režie jako by byly stále stejné – vzít za ten svůj nástroj, podat ten nejlepší výkon, odpočinout si při potlesku a zas a znovu. Žádný vzácný host schovaný doteď v temnotě, žádné sólo muzikanta, které přejde v následný jam celého ansámblu nebo třeba akustické verze těch známých šlágrů. Překvápka se u Primal Scream nekonají... “Chcete naši hudbu takovou, jakou ji znáte? Tak chcete? Tak tady nás máte a užijte si ji, my ji pro vás znovu zahrajeme!“ Také choreograf zůstal dneska bez práce... Nemusel popouštět uzdu své fantazii a vymýšlet náročná krkolomná čísla, u nichž Mani poběží tudy, zatímco si Andrew i s kytarou hodí salto vzad. Tohle nebyli kašpárci a v tomhle ohledu se stali pouze hrajícími statisty, snad jen v jednom případě se Bobby teatrálně svezl do podřepu, v němž vydržel až do doby, dokud svá poslední slůvka nedozpíval...

Swastika Eyes ano, ale Come Together ne - to je tak nespravedlivé! :)

Jejich vystoupení nebyla naštěstí jen o poslední desce Beautiful Future, vzpomínalo se také na největší hity těch předchozích alb a ani Swastika Eyes nesměla být opomenuta. Také tahle energická pecka tak snadno po úvodních sirénách krátce po čtvrt na deset celý parket rozvlnila do stran. A potlesk stále sílil, přičemž nejvíce ho bylo potřeba pět minut po půl desáté! To se celý soubor totiž odporoučel tam, kam oko divákovo nedohlédne. Kdo si je chtěl ještě chvíli užívat, ten se musel snažit, aby ho vyslyšeli a ještě další kusy přihodili... Nezklamali a vrátili se. Ale jen jednou! I přesto, že do desáté zbývalo ještě dlouhých dvanáct minut a fanoušci jim nakonec připravili královskou atmosféru, tentokrát jim vstříc nevyšli. Škoda, takovou hudební tečku v podobě hymnické a houpavé Come Together, bych si opravdu dal. A klidně i s těmi hypnotickými vokály ze záznamu, jen ze sampleru od Martina. Ta by mi sem pasovala naprosto přirozeně - i po tolika letech od její výroby se na ni totiž nedá zapomenout. :( Inu moje chyba, měl jsem tehdy více za svými idoly cestovat, dočkal bych se jí. I přesto bylo tohle vystoupení úžasně kontrastní. Těch pět do svých nástrojů bušilo hlava nehlava, Bobby jako by nám nahlas vyprávěl sen, který se mu právě zdá. Navíc tím jeho tolik příjemným hlasem, kterému chcete tak vděčně naslouchat. Jako warm-up pro párty Human Traffix naprosto ideální – Fun, Javas, Jimpster, Loutka, Cubik ani Tomics sebou totiž kytary, bicí ani klávesy rozhodně nepotáhnou. Nebo? O tom ale zase až zítra, nejdříve se musí klub uklidit...                  

Video: Primal Scream – Beautiful Summer @ Praha

foto: MHD mhd@techno.cz