Report z Warm Upu na Svojšice v Roxy

Opět, jako každý víkend, chystaje se do Roxy, vím přesně v kolik hodin vyrazit na bus, následně na metro a posléze jakou rychlostí chůze jít, abych dorazil dvě minuty před jedenáctou. Holt, to už jsou léta praxe :) U okénka odevzdávám svých stopáďo a dostávám tentokráte fialový lístek, umožňující mi sestup po strmých schodech do útrob klubu Roxy. Také by vás zajímalo, kolik barev se už na lístcích vystřídalo? Sám nevím, ale doma mám něco přes 8 barevných škál a rozhodně nejsou všechny.

Klub v tuto chvíli působí značně prázdným dojmem, ale za tu dobu co jsem tu jako doma vím, že se prostě Roxy zaplní před půlnocí jen výjimečně, obzvlášť, když je na programu techno. No jo, Praha neví, co je dobré :o) Ovšem pár oddaných či náhodných lidí to ví a přesně ti si sem cestu tento večer našli.

Prvním hrajícím DJem byl Marwin Shamma. Co vám k němu mám říct? Tohoto DJe jsem nikdy neslyšel, nevěděl jsem, co od něj čekat, ale to, že hrál jako první, navíc před Ladidou, mi dávalo znamení, že to bude asi spíše minimalovějšího rázu. Jak jsem si myslel, tak se také dělo. Minimálek jak vyšitej. Nebyl to ale pro mne tak nudný klikající minimal, ale rázně nabitý, pěkně dunící minitechnominimal :o) Prostě pomalé techno. Já už se z těch škatulek zblázním. Pořádně ani nevím, co minimal je a co není. Něco mi tak zní a přitom to tak není a něco mi tak vůbec nezní a přitom to tak je. Ach jo, pořád si ti chytřejší něco vymýšlí a já na to musím reagovat a pak akorát poslouchat, jak jsem psal zase o něčem, čemu nerozumím :o) Marwin Shamma hezky pomaloučku dělal cestu pro naši nejkrásnější DJane, která se dala také na cestu minimálku.

Ladida, stále krásná, stále velmi hezky upravená a stále hrající ten tak “fenomenální” minimal. Kde jsou ty doby, kdy hrála řízné techno od podlahy a člověk si nemohl ani oddechnout. Nyní, i když někdy zábavně, hraje prostě něco, co není podle mého gusta. Jdu se projít, tohle nemůžu poslocuhat celou dobu. Chtěl bych tancovat, ale těch pár máchnutí rukama a sem tam pohnutí nohou mi nestačí. Na druhé stage hraje pro naprosto prázdný “chill-out” Dan Cooley. Tahle hudba má aspoň taneční grády, aspoň by se na ní dalo tancovat, ale kde nikdo není, ani smrt nebere. Prohodíme pár slov o návštěvnosti a já zjišťuji, že mám fakt špatný odhad. Mých 150 clubberů bylo přinejmenším tuto noc dvakrát tolik :) No jo, všichni jen o minimálku mluví, všichni ho jen na forech chválí a uctívají, ale když na to přijde, nikdo na něj nakonec nepřijde "tancovat" a pak vás akorát haní za to, že se vám to nelíbí. Podivná logika.

Po Ladidě přichází za pult španělský toreador, snědý, hezky opálený chlapík Paco Osuna. Hmmm, tak to bych na tom solárku musel asi spát, abych vypadal jako on. Hezkej chlapík, jsem fakt zvědavej, co nám tu předvede. Spustil první beaty a já si říkal - pane jo, docela zajímavé pojetí stylu, který mi není zrovna sympatický. Po chvilce ale zjišťuji, že se mu tam deset minut valí to samé, nuuuuuda. Jako by mi četl myšlenky, po chvilce mění další tracky a mnohem rychleji je střídá a jeho styl se začíná hezky polehoučku měnit do zvuku, který má k technu mnohem blíž. Začínáme tancovat, Roxy začíná ožívat a lidé, ačkoliv do té doby opravdu oddaně tancující, začínají projevovat své sympatie i mnohem hlasitěji. Některým to nepřijde příliš zábavné, ale zaručuji se jim, že k ránu to bude "lepší". Lepší v uvozovkách znamená rychlejší, tanečnější a plnější energie :)

Tak jak jsem řekl, tak se také stalo. Po hlavní hvězdě dnešní noci nastupuje pro mne neznámý jezdec Luke Sun. Jeho jméno je opravdu jako sluneční záře nad tím vším, co se tu teď odehrávalo. Rozzářil nás všechny. Protože to, jak začal, jak hrál a jak skončil, to bylo něco! Taková smršť, na tu jsem čekal jak na smilování a nebyl jsem sám. Mé tělo najednou ovládla energie, radost z tance. Využívám každého svalu na těle k pohybům jenž mám tak rád. Taneční kreace neznající mezí, podporované tak pro mne výbornou hudbou. Toto je techno! Toto má beat! Jsem rád, že jsem si počkal na poslední záchranu v podobě Lukea Suna. Koukám, hodinka mi utekla jako voda, musím běžet, jelikož kdyby mi ujel autobus, tak si v rytmu techna asi budu muset dotancovat až domů. A to se mi vážně nechce.

Džejára už jen zdravím, neslyším, ale moc dobře vím, že to tam rozhodně nehodlal rekonstruovat, ale naopak, pořádně rozbít.

Roxy mne bavila, nejen že jsem si poslechl chvílemi velmi kvalitní, dle mého minimal. Ale také mne bavilo, jak prostě některá hudba u některých lidí ty důležité emoce prostě nevyvolá a to je v hudbě nejdůležitější. Tak ve Svojškách, tentokrát u Pardubic, za pár týdnů naviděnou.