Report z koncertu The Whitest Boy Alive od Myclicka

I když před ním utíkáte, dostihne vás... Všude!

Pokud se před hudbou neschováváte a neucpáváte si uši ani molitany, ani dlaněmi, potkáte ho na každém kroku. Stal se zkrátka vyhledávaným. On a ten jeho nezaměnitelný hlas. Zpopularizoval se sám zásluhou Kings Of Convenience, zpopularizovali ho jeho krajané Röyksopp skrze úžasné skladby Remind Me a Poor Leno. Že jsou koncerty moc drahé a proto na ně nechodíte? I tak se mu nevyhnete a mohou za to dýdžejové, které máte tolik rádi. Právě je tak moc baví Phonique, Morgan Geist, Korsakow či DJ Hell a ty zase Erlend... Je prostě všude a stačí, aby vyřkl jen dvě slůvka a víte bezpečně, že už zase je to on. S Röyksopp do Roxy v tom roce 2002 nedorazil a kdo doufal, že snad jednou, ten mohl ve středu v Paláci Akropolis buď v Divadelním baru nebo na Malé scéně konečně bouchnout šampus. Povedlo se! Dočkali jsme se! Zatímco o čtrnáct dnů dříve byste v programu klubu našli pouze jedno jméno a sice Cartonnage, tady se pod sebou skvěly hned dva názvy vystupujících a kromě norsko-německé sestavy byste tu našli ještě formaci českou a sice Gang Ala Basta. Co to znamená v praxi? Vzít nohy na ramena a pospíšit si!

Gang Ala Basta

Gang Ala Basta? Ukecaní tedy nejsou, ale zpívat a hrát umí. A moc hezky!

Gang Ala Basta byli pěkně nedočkaví... Tlačil je čas, tlačili je zvukaři, vždyť pódium pro dvě živé kapely se bohužel samo nepřestaví a s finální desátou prostě nepohnete. Vůbec netuším, v kolik hodin vzala tahle pětičlenná parta své nástroje do rukou, ale už pár minut po osmé byli odměňováni zatím jen velmi slabým potleskem za každý svůj příspěvek od spíše přihlížejícího publika. Jedna z mnoha zpěvaček, které si touto formací prošly, v samém středu pódia příliš upovídaná nebyla a v okamžiku, kdy si to sama uvědomila, musela se za svou málomluvnost omluvit. Průpovídky však nebyly potřeba, hovořila za ně především muzika a to velmi srozumitelnou řečí! Pop nemusí být nutně jen sprostým slovem, v jejich podání tahle kontroverzní škatulka rozhodně neurážela a mohli si za to jenom oni sami. Originální byla produkce, texty anglické, jejichž výslovnost mírně tahala za ouška, ovšem své nástroje používat uměli a sound systém jim naštěstí vycházel vstříc. Jenom tak mohla basa poctivě tvrdit muziku, jenom tak každý úder paličkou o membránu či činel od přesného bubeníka mohl udávat tempo, jenom tak se mohl kytarista správně rozněžnit. Klávesák Lukáš v tom vokalistku nenechal a občas měl to hlavní slovo on. Cvak! Právě vám to sepnulo... 

Když to v noci ještě studí, povolejte Gang Ala Basta – zahřejí i pohladí!

Erlend je sice jen jeden jediný, ale myslím, že také on musel Lukášův hlas ocenit. Ta podoba! Opravdu jen čistě náhodná? Koho byste na roli předskokana The Whitest Boy Alive nominovali vy, mít tu možnost? Není to lehký oříšek, jen si zalistujte "katalogem" na Bandzone a vybírejte ty stylově spřízněné. Tak kolik jich máte? :) Každá skladba byla jiná a přestože chvílemi tahle parta připomínala spíše školní kapelu než profesionální band, právě ona rozpačitost zpěvačky byla ku prospěchu. Jednoduše jste jim přáli úspěch a potlesk pomalu sílil v přímé úměrnosti s obstojně se plnícím sálem... Ve skladbě Gringo Lukáš každého ubezpečil, že také španělštinu ovládá bravurně a pár minut před půl devátou se tahle pětice loučila písničkou, která se honosí stejným jménem jako ten kdysi tolik slavný Jacksonův ranč – Neverland. Na přídavek už opravdu nezbýval čas a na přestavbu bylo nutné si řádně posvítit. Záchod a bar se právě staly těmi nejpoužívanějšími slovy a doteď ani nedutající publikum se s hlaholem rozprchlo po spletitých chodbách tohoto architektonického skvostu. Byli rychlí, byli šikovní a už po čtvrt hodince vystřídala pětku čtyřka!

The Whitest Boy Alive

"Gramofony nemáme, ale set vám rádi zahrajeme..."

Pravou část pódia zabral se svou soupravou vlasatý bubeník Sebastian Maschat, tu levou Daniel Nentwig, klávesista s mocným knírem, které jsou zase stále více v módě, nechyběl ani basák Marcin Öz, první slovo teď vyřkl s kytarou na krku on, ten na něhož tu všichni čekali a okamžitě byl zalit potleskem, pískotem a vášnivými výkřiky. Takhle nějak přece musel vypadat mladý Woody Allen! Jen ta roztržitost mu chyběla a díky její absenci se se svými německými kumpány dal ihned do díla. Zvukař mohl být na výsledek hrdý a ten úžasný sound systém tohoto klubu ho poslouchal na slovo. Žádná zpětná vazba, basy i výšky přesně tam, kde mají být, inu slyšel velmi dobře! Poté, co se druhá skladba volně přelila do té třetí, došlo vám to. Ani Erlend nebude příliš výřečný a narozdíl od zpěvačky z Gang Ala Basta si ještě nechává názvy písniček pro sebe. Oni své vystoupení pojali spíše jako non-stop mix s volně se přelévajícími skladbami, což nebylo vůbec od věci... Jenom tak jste mohli ty mňoukavé klávesové úhozy pecky 24K, kterou pro The Whitest Boy Alive napsala polovina Metro Area Morgan Geist, slyšet už ve skladbě Golden Cage, jíž si zase aktuálně přemíchal Fred Falke. Pro posluchače, který díky už tolikrát přehrané desce Dreams jejich muziku už důvěrně zná, jistě velmi příjemné rozptýlení... A zároveň jakési remixové album v živém provedení!

Daniel Nentwig

Třeba jste ho před těmi patnácti lety na Karlově mostě potkali...

Klávesák Daniel neměl pod stolem čtyřnohé miláčky, kteří tak hezky předou a nešlapal jim na ocásky, to mňoukání vycházelo z převratného stroje značky Crumar z roku 1978 a jako by snad byl na výstavě Muzika, náhle ho popadl, postavil na bok tak, abychom všechny ty černobílé klapky viděli a hravě dokázal, že playbackem opravdu pohrdají. Ruce se mu rozeběhly po klávesách, střídavě tu množstvím potenciometrů upravoval charakteristiku zvuku, z klávesových barev se vrhal střemhlav do těch strunných, tohle byla opravdu vkusná exhibice! Publikum ho velmi hlasitě podporovalo, kontakt byl navázán a konečně se uvolnilo. Také kůly v plotě se musí hýbat, když se do nich řádně foukne... A teď malá hádanka. Kolikrát byl Erlend Oye v Praze? Ne, nic vám neuteklo, i přesto, že už dvakrát! Poprvé v roce 1993, ale se školním výletem, podruhé o pár let později s přáteli. Jakýpak asi měl tenkrát hlas? Stejně medový nebo snad ze zpožděním právě mutoval? To už asi nezjistíme, pokud z tohoto raného období neexistuje nějaká raritní nahrávka. :) Tak prima, nejenom zpívat nám bude, ale chce se i svěřovat. A ke všemu byl také zvědavý! "Je zde někdo z Německa?" zeptal se náhle a v pravé zadní části sálu to ožilo. "A co z Mexika?" pokračoval... A věřte nebo ne, také Mexičané dorazili! Proč ho zajímali právě oni? Jen si klikněte na jejich MySpace a pusťte si příslušné video, pochopíte onu zvědavost. :)

Erlend Oye

"Foťáky ne, projekci ne, koukejte jen na nás a zpívejte s námi..."

I přesto, že v tomto profilu najdete také množství fotek, jak moc miluje pány fotografy, prozradil pod palbou blesků záhy a zároveň jejich majitele poprosil, aby ho alespoň v jedné písničce tak bedlivě nesledovali a koncert si užili spolu s námi. Poslechli ho! Kdo měl pocit, že se Erlendův hlas poněkud ztrácí zásluhou jeho stejně šikovných kolegů, ten si přišel na své v improvizované acappella vsuvce, když slavný Nor zpíval jen tak ledabyle, co ho právě napadalo a publikum se přitom královsky bavilo. I přesto, že měl Daniel plné ruce práce, ještě si dokázal od svých starodávných komponentů odběhnout a bubeníkovi přispěchat na pomoc s tamburínou. Ten návrat do jeho elektronického království byl však opravdu drsný! Proč synťáky obíhat, když může přímo na jeden z nich vyskočit a ještě mu na hřbetě zatancovat do rytmu? Jako by byl na takovéto kousky stavěný, vydržel! Přestože byl osvětlovač k programu citlivý a pódium barvil do příjemných odstínů, na diváky příliš nepamatoval a až nepříjemně oslepoval... Milovníci projekcí byli tentokrát na špatném koncertu – tady se museli kochat jen výkony jednotlivých hráčů a věřte, že bylo na co koukat! Pan kapelník také velice snadno přemluvil publikum, které sál i balkóny obstojně zaplnilo, k oblíbené spolupráci. Předzpívával a oni vděčně opakovali, jen jeden z nás měl však ten krásný hlas. :)

Bylo jich pět... Bez zvukaře by se neobešli!

Ve tři čtvrtě na deset jsme se dočkali také představovačky celého bandu a že byli i oni s poměry v monitorech spokojeni, Erlend snadno prozradil. Myslíte, že by jinak tak nadšeně vyvolával také zvukaře, který je všechny měl po celou dobu pevně v otěžích? Teď už konečně rozvášněné publikum dělalo maximum pro to, aby se ze zákulisí ještě jednou vrátili a přidali... Přidali a deset minut před desátou nám zamávali s drobnými žertíky pana kapelníka podruhé. A také naposled! Zapnuté osvětlení v sále už nenechalo nikoho na pochybách a svalnatí muži teď slušně přemisťovali nadšené obecenstvo na Malou scénu a do Divadelního baru. Mohlo si vybrat dle libosti, byla tu však ještě třetí možnost. Hurá do postele, vždyť byl všední den... V hlavě mám teď opravdu hodně vzpomínek, které si s přehledem ještě několikrát vybavím a pokud něčeho lituji, tak že po nich, respektive po Danielovi, nezůstalo jako bonus jeho slušivé tričko. Jako velký milovník zmrzliny bych si ho s tím obrovským a pravdivým nápisem "Ice Cream Is Gonna Save The Day" oblékal hodně často a velmi rád. :) Přesto mám velikou radost, že s jejich příjezdem už jaro konečně zaklepalo na dveře, to byla doba! A teď mě omluvte, zmrzka už se mi tu pomalu roztéká...

Video: The Whitest Boy Alive – Golden Cage

foto: gonza, gonza@techno.cz mhd, mhd@techno.cz