Report ze křtu nového alba Cartonnage od Myclicka

Pankáči? To těžko!

Kartonáž. Potkat někde na ulici na černém plakátu zvoucím do klubu bíle vyhotoveným ostrým fontem tenhle nápis, patrně bych si automaticky tuhle partu zařadil k dalším punkovým kapelám. Čím bláznivější, tím lepší a snadno zapamatovatelnější, vždyť fantazii se prý meze nekladou. Ale zkuste si tohle slůvko hodit do francouzštiny, najednou zní tak měkce, tak libozvučně, to nevypadá na divoké tanečky před pódiem se šplíchajícím pivním kelímkem nad hlavou, viďte? Nic takového! Armin Effenberger na té své hlavě už číro prostě nevyčeše a přestože je Vanda Choco pořádně divoká a divadlem protřelá, její hlásek je až příliš hezký na to, aby se stala tou holkou od rány, které každý raději ustoupí stranou... V roce 2004 mě jejich vlastním nákladem vydané album CD1 úplně minulo a je docela dobře možné, že kdyby vydavatelství Escape letos tak pevnou rukou netlačilo na pilu, to druhé by mě v obrovské záplavě muziky minulo taktéž. Promo však měli obrovské a jejich skladby jsem si díky MySpace zamiloval. Jak ovšem vypadají takoví Cartonnage live? Tak to mi už nikdo neporadil. :( Josefovská středa se tak stala jedinečnou příležitostí, jak tuhle partu, která se mezitím maličko rozrostla, poznat blíže. Proč však na koncert do Paláce Akropolis spěchat? Pouhé jedno jméno v programu rozhodně neznamená časný začátek a na opozdilce se bude určitě čekat...



Cartonnage

Začínali ve dvou, pokračovali ve třech, nyní už v pěti! :) Co bude dál?

Pět minut po osmé jsem nebyl v důvěrně známém klubu první, ale spolu se zvukařem Colinem Stuartem už třeba padesátý, přičemž ona padesátka samozřejmě upřednostnila postávání u barů než v prázdném sále. Inu nebudou to mít lehké! Pódium momentálně doslova přetékalo množstvím nástrojů a elektronických vymožeností... Tak ale v kolik hodin za ně vlastně vezmou? Sálem se teď nesla pouze reprodukovaná muzika, které Colin postupně přidával na intenzitě, před půl devátou se konečně před pódiem začaly tvořit první hloučky, pět minut po ní světla pohasla a pět postav teď na stupínku zabralo své předem dohodnuté pozice. Zcela vpravo kápo celého uskupení Armin Effenberger s kytarou na krku. Zcela vlevo nová posila, exotická kráska Bethany Lacktorin u klaviatury, notebooku a přímo v království elektroniky... Zadní část pódia obýval bubeník Vojta s elektronickými plástvemi značky Dynacord, přímo uprostřed s basovkou na krku Al-Esh z projektu Al-Yaman, který už se podílel také na zmiňované předchozí desce a pouhých pár centimetrů před ním se do vysokých skoků okamžitě pustila drobná zpěvačka Vanda Choco. Samozřejmě to až v okamžiku, kdy muzika začala hrát a břinkat. :) Také ona měla ten svůj nástroj na krku, nebyla to ani kytara, ani basovka, nýbrž bílé klávesy značky Casio s dlouhým hmatníkem, které by jí takový Michal David určitě pěkně záviděl. I když se to nemá! :(



Bethani Lacktorin

Třiďte odpad, šetřete lesy!?

Publikum, které se teprve rozhlíželo, nebylo na takovou přemíru energie vůbec připraveno a stálo teď jako přikované. Zajímavý kontrast – ano, nebudou to mít lehké! Zvláště, když si čtrnáct dnů staré CDčko ještě nikdo nestihl poslechnout... Za nimi se na plátně objevil ten domeček, který ani dneska spousta lidí nezvládne za žádnou cenu nakreslit jedním tahem a pro další minuty se těch pár čtverečních metrů plochy stalo výkladní skříní sehranému duu dílny Phase. Jmenovitě JTR a deja nás teď rozptylovali natolik, že se nedalo zírat jen na muzikanty, ale čas od času bylo třeba také pozdvihnout oči vzhůru. Také uši teď dostávaly svůj díl a hlavním jmenovatelem byla syntetika ve všech jejích možných podobách a tvarech. Však se také stylově Synthetique ta skladba jmenovala a kapela již v úvodu prokázala, že pět rozhodně není finální číslo. Tři lepé děvy se tu náhle proplétaly mezi nástroji a tento velmi hravý track využily k módní přehlídce všeho syntetického, co jen dům dal. Jedna měla ruce omotané punčochami, druhá ten už na pohled nepříjemný plastikový příbor, další propisku a jiné drobnosti. K tomu se dámy do táhlých ploch a osmdesátkových rejstříků pohybovaly chůzí robotů, šlo tedy o přehlídku bez mola či snad scénický tanec? A nebo o obojí? Pro zpestření parádní číslo a nebylo zdaleka posledním! U skladby Trees, zatímco se na plátně za paprsků zelených reflektorů hýbal celý háj stromů, přiběhly krasotinky ze zákulisí znovu, tentokrát s plastovými (jak jinak) větvičkami a jako ve vánku se s nimi ležérně houpaly přímo na okraji pódia.



Ploužáky od Cartonnage, ty berou za srdce. Ale pořádně!

A publiku se podle stále sílícího potlesku líbili a to i přesto, že se koncert odehrával až nebezpečně ve středech a středu za tím vůbec nehledejme, všichni víme, jak tenhle sound system umí krásně pohladit. Colin zřejmě nebude milovníkem basových linek a tak zněl celek až příliš plochým dojmem. Ano, nemají to lehké... Jejich deviza byla naštěstí v něčem jiném – v rozmanitosti! Každá skladba byla vždy z nově otevřeného soudku a oni rozhodně nechtěli po svůj hrací čas nudit. Proto také úplně každý z nich během vystoupení vyměnil svůj nástroj za jiný a někteří i vícekrát. Bubeník si v jednom případě zahrál jen tak na rumba koule, Armin na své elektronické hračky, které tak naivně znějí, Al-Esh na perkuse a Bethany? Třeba na housle. Ale jak! Skladba Brand New Day byla jednou ze dvou balad tohoto koncertu a ten blažený pocit mě polil od kořínků vlasů až po nehty na nohou. Najednou mi bylo horko a mohl za to jednak Vandin smyslný vokál s tím táhlým refrénem, zároveň ovšem stejně táhlé smyčcové party Bethany. Tohle není skladba pro kluby, tohle si přeju jednou zažít pod rouškou tmy jen tak v tričku a v lehounkém vánku na fotbalovém stadiónu či na festivalu s konečně zajímavým programem. A sny jsou od toho, aby se plnily... Nebo ne? Jak však vyřešit zálibu každé ženské v oblékání a ve věčném převlékání? Pro tuhle Vandinu slabost měl zbytek sestavy pochopení a s instrumentálkami jí vyšli vstříc. V případě Pattiserie jí zbývající členové vytvořili oproti materiálu na albu dlouhou předehru.



Jako v cukrárně... Doslova jí zobali z rukou!

Ona svou zelenou kombinézu mezitím v zákulisí nahradila sněhobílými šaty s rudou kamizolkou, koketně se optala: "Would you like to invite me, baby?" a překvapivě se za ty minuty čekání divákům odměnila dárečky respektive laskominkami. Se slovíčky bonbon, chocolat, caramel, ale i hezky česky lízátko, pak vhazovala příslušné pochutiny do hbitě se natahujících rukou a k tomu ještě poctivě odzpívala předepsaný text. Prostě hérečka. :) A hrála velmi přesvědčivě... Přestože se valná většina vystoupení nesla v radostném a optimistickém duchu, i místo na deprese se tu přeci jen našlo. Také jednu temnou skladbu ve svém repertoáru Cartonnage mají. Při jaké příležitosti Oh Depressed Man vznikla, nám Vanda nastínila a tu správnou zasmušilou náladu jí vtiskla přímo dokonale Arminova tahací harmonika. Naštěstí jsme netruchlili nadlouho a CDčko bylo třeba pokřtít, což si pohřební náladu rozhodně nežádá. Jako na potvoru však zatím nedorazil kmotr a tak se čekalo na jeho pozdní příchod. Nakonec došlo ke změně plánu a tohoto pro každou formaci tolik důležitého úkolu a úkonu se zhostil sám šéf vydavatelství Escape Libor Lisý, díky němuž se deska Curiously Connected vlastně vyloupla 7. března na světlo, společně s autorkou oněch krásných textů, která je Vandě do pusy napsala přímo na míru. Ovšem tím pro ni spolupráce ještě neskončila, ještě něčím byla pro ně zajímavou a tak ji tahle parta zneužila podruhé. Uměla totiž obstojně stepovat!



Vanda Choco

Špička, pata, špička, pata – je libo trochu stepu?

Dva mikrofony byly tedy položeny přímo na pódium, aby co nejlépe snímaly kontakt okovaných podrážek o dřevo a po krátkém přípitku z plastové krabičky CDčka se další z posil tohoto souboru dala do díla, aby nám vzápětí předvedla poměrně efektní stepařské číslo. Tak kolik hostů ještě čeká v zákulisí? Kolik jich ještě přijde? :) Čas však běžel opravdu svižně, koncert trval už přes hodinu a když se všichni seřadili poslušně vedle sebe, hodinky ukazovaly deset minut po půl desáté. I přesto, že publikum bylo po celou dobu vystoupení poměrně strnulé a spíše zíralo s otevřenou pusou na všechno to snažení, náhle to vypadalo, že mu přeci jen bude tahle pětka chybět... A tak jsme se přídavku dočkali! Co na tom, že už jsme si stejnou skladbu v průběhu vystoupení užili, o oposlouchanosti zatím nemohla být ani zmínka. Víc však nic a to i přesto, že do desáté zbývalo ještě celých deset minut času. Kdo chtěl nášup, ten si mohl ve foyeur jejich zbrusu nový a ještě nepoškrábaný disk v tom originálním obalu zakoupit. Přiznám se, že jsem nečekal takhle dobrý koncert a už vůbec ne takhle dobrý materiál, to pouhá zvědavost mě hnala... Pokud by měla ta tolik nenáviděná škatulka Pop vypadat v budoucnu přesně takhle, pak se dobrovolně hlásím k popíkářům a to bez ruměnce ve tváři. A začnu tím, že si dnes už podesáté pustím Brand New Day. :)

Video: Cartonnage - Curiously Connected

foto: MHD mhd@techno.cz