Report z koncertu Client v klubu Roxy od Myclicka

Tak kdepak je ten zakopaný pes?

Za mou úterní návštěvu populárního pražského klubu nemohla tentokrát muzika, jak mám ve zvyku, nýbrž lidský hlas. Ono, když vám druhou půlku devadesátých let hezky do ouška zpívá Sarah Blackwood pod hlavičkou Dubstar ta něžná slůvka ze skladeb Not So Manic Now, Stars či Anywhere a je to právě ona, z koho se jednoho krásného dne vyklube Client B, chcete si ten sametový vokál užít znovu hezky zblízka. Jestlipak zase postaví chloupky do pozoru? :) V půl deváté večer však milá Sára ani nepípla. Hrstka těch, kteří se už v Roxy nacházeli, musela vzít zavděk puštěným CDčkem ze zvukařského zázemí a byli to právě zvukaři, kdo měl teď napilno.... Za obrovským mixákem v sále Ondřej, za o poznání menším přímo na pódiu Petr. Domluva probíhala přes mikrofony a sluchátka, pánové hledali chyby a nastavovaly se optimální poměry zvuku. Proboha, ale jak dlouho ještě budeme čekat? Vždyť v deset se musí bezpodmínečně končit. :( Tak ještě dobrých dvacet minut to bylo pouze o testování naší trpělivosti, ale nakonec jsme obstáli – vše proběhlo bez rvaček, pískání, ba i rabování!

Client A, Client B a Client E pro klientelu Roxy.

Světla potemněla deset minut před devátou a signál pro všechny návštěvníky klubu byl právě vyslán... Z každého nově vymalovaného koutu, co jich jen Roxy má, se veškerá klientela okamžitě seběhla před pódium, aby měla vše hezky z té první ruky. Ne až z té druhé! Pětka muzikantů zároveň vkročila na pódium a začala zabírat své dopředu stanovené pozice. Zcela vpravo Client A, tedy klávesistka tohoto uskupení, uprostřed samozřejmě majitelka toho čarokrásného hlasu Client B a zcela vlevo? Ne, žádná Client C není, to by to bylo moc jednoduché! To Client E tu hraje na basu a E rozuměj jako Emily. :) Zadní část pódia si sobecky zabral charismatický svalovec Robert Görl, coby hostující bubeník, a aby struny byly hezky pohromadě, za Emily se postavil ještě kytarista téhle party. Dámy rozhodně vizuální složku svého vystoupení nepodceňovaly a taková Madonna by z nich měla radost. Přesně jako z klipu American Life, tedy černé sukně, zelené halenky s "firemním" nápisem v oranžové barvě, k tomu střevíčky na jehlových podpatcích, pouze Emily měla privilegium – kozačky! A také jako jediná kravatu. :) Slušivé, elegantní a svůdné ohozy - nicméně nejsme na módní přehlídce, takže nestát, nelelkovat, dělat!

Roland? Bicí skoro do kabelky! 

Každý z těch muzikantů se chopil svého nástroje a začal na něj kouzlit to své naučené, vypilované a ozkoušené, Sarah po chvilce otevřela pusu a... A ten hlas, na nějž jsem se tolik těšil, tam sice byl, ale až někde daleko v pozadí. Muzika ho přehlušila, muzika mu nedala šanci. Oba zvukaři Roxy však v tomto neplánovaném handicapu byli nevinně – Client si přivezli vlastního mistra zvuku a ten také zřejmě věděl ze všech nejlépe, jak by výsledek měl vypadat a jaké poměry jednotlivých kanálů byly dopředu dohodnuty. Inu pořádné zklamání hned na začátek. :( Stejně jako si Client vozí specialistu na zvuk, nepodceňují ani světelnou show. Ta je v jejich případě založena spíše na zářivě modrých a červených "stmívačkách", avšak také bubeník měl na svém vyvýšeném stupínku v každém rohu jeden programovatelný efekt s otočnou hlavicí. Zato na projekci se u téhle party nehraje a tak obě plátna jen zezadu posmutněle sledovala další minuty této koncertní show. Pokud jsme u bubeníka, toho byste tentokrát nenašli za obrovskou baterií škopků všech tvarů a velikostí. Kdepak! Doba pokročila a také bicí se podstatně zjednodušují a miniaturizují. A vývojáři Rolandu se snažili a nakonec vyrobili bicí elektronické a příruční k tomu... Navíc s naprosto věrnými barvami. Legračně pak působila už jen šlapka kopáku, která za normálních okolností dráždí membránu bubnu největšího. Tady ovšem pracovala naprázdno a pouze po elektrických drátech klasický úder simulovala. Je na místě zmínit, že samotný Robert byl velmi přesný a pro zbytek ansámblu musela být radost na jeho vodící linku navázat...

Je to unylé a nebo je to schválně unylé? Toť otázka...

"Thank you very much!" ozvalo se ležérně po první skladbě tohoto večera a u těchto čtyř slůvek také po celý koncert zůstalo. Žádné řeči o globálním oteplování či deštných pralesech, o tom, jak je Praha krásná a jací jsme báječní lidé... Nic takového! Pouze "thank you very much" a hotovo. Po poněkud rozvláčné a poměrně unylé dvacetiminutovce, kdy si byly písničky podobné jako vejce vejci, měly téměř na vteřinu shodný čas a odlišovala je pouze jiná melodická linka, kterou ze svých kláves vyčarovala Client A, jsme se posunuli konečně také ke skladbám svižnějším. Přesto jsem se nemohl ubránit dojmu, že je na koncertu tahle pětka až příliš svázána pravidly z jednotlivých alb spolu s pár hodinami nazkoušené jevištní show. Postrádal jsem nějaký rozruch, nějaké překvapení... Robertovo sólo na bicí nebo dravější hru kytaristy, navíc Client A za svou klaviaturou působila tak strašně nepřesvědčivě! To, že na ni opravdu hraje, byste jí zkrátka nevěřili, k tomu by vám někdo musel zavázat oči. :( Mustr byl tedy stále stejný: čtyřminutový track, "thank you very much" a po deseti vteřinách, určených pro potlesk, tenhle kvintet okamžitě pokračoval dále. Pokud však tohle bylo součástí oné ležérní image s důvodem nemít koncert příliš rozjuchaný a ctít při něm heslo: "Hlavně se nezpotit," pak jim vše do puntíku vyšlo podle plánu.

Kolik lidí, tolik kilogramů atmosféry...

V okamžiku, kdy Sarah zrovna nezpívala, pohrávala si s přísným výrazem ve tváři s kabelem mikrofonu, jako by měla místo něj v rukou bič. Jindy se při jedné z těch mnoha skladeb, které v průběhu večera zazněly, přitulila s mikrofonem ke své kolegyni hrající na klávesy a při skandovaném refrénu jsme si mohli na pár vteřin vychutnat konečně také jiný hlas. Přes poměrně rozpačitý úvod, v němž se publiku do tleskání do rytmu v takto poloprázdném sále opravdu nechtělo, se atmosféra po pár minutách přeci jen trochu uvolnila. Nadšený kotel, plný vysoce ječících fanynek i pískajících a řvoucích fanoušků, se však s dvěma stovkami těl, které se toho času na parketu nacházely, vytváří opravdu špatně. :( Z dosud vydaných třech alb bylo už skutečně z čeho vybírat a tak tu také mohly zaznít pro Client dost zásadní hitovky In It For The Money, Rock & Roll Machine, Drive, Zerox Machine nebo Client - ta byla samozřejmě povinná. :) Mně osobně udělali radost se zařazením jedné z nejmelodičtějších věcí z druhého alba - Radio. S Here And Now zase názorně ukázali, proč jim před časem Andrew Fletcher nabídl vydání druhého alba na své značce Toast Hawaii a hlavně proč právě oni s depešáky vyrazili na turné. Se zavřenýma očima jste tam tuhle legendární partu slyšeli, ale zavřít jste je museli opravdu pevně! Charismatickému Daveovi s jeho kroucením se u mikrofonu a pověstnými tanečky nesahala Sarah bohužel ani po ty kotníky. :( Pár minut po půl desáté jen znovu poděkovala, zamávala a všech pět členů začalo vyklízet své pozice...

Přijdou? Nepřijdou? Mají nás rádi? Nemají?

Jakpak se asi dá zařídit přídavek s pár fanoušky? Půjde to vůbec? Každý z nich však naštěstí burácel za dva a tak se dílo podařilo! Hosté z Anglie tak ještě přihodili materiál pro čtvrt hodinky a deset minut před desátou zmizeli už nenávratně v zákulisí. Ten večer však ještě nekončil... Od půl jedenácté tu byla nahlášena Dekomunizační after party a v programu zářila zvučná jména v tomto pořadí: Airto, Michael Burian, Orbith, Michael C. Navíc považte – jejich sety jste si mohli vychutnat bez toho, abyste jim přispívali na honoráře! Airto se za CD přehrávače postavil dvacet minut po desáté, tedy ve chvíli, kdy na pódiu vrcholily vyklízecí práce a bez dlouhých cavyků a rozvláčného intra začal na prázdný parket chrlit jednu skvostnou electro pecku za druhou. A ono to fungovalo! Už po dvaceti minutách tu tančilo prvních šest nadšenců, s každou další jejich počet přibýval. Té energické hře se opravdu jen těžko odolávalo. V setu se blýskla také Another Excuse od Soulwax, ale vzhledem k dalšímu pracovnímu dnu takřka na dohled, jsem se ve čtvrt na dvanáct rozhodl pro ústup. Právě v okamžiku, kdy tu sálem buráceli Digitalism se slavnou Zdarlight. Škoda, mohl to být vydařený večírek a já bych si třeba po koncertu spravil chuť. Client live mě příliš nepřesvědčili a to i přesto, že jsem do milé Sáry platonicky zamilován až po uši. :) Bylo to takové suché, chyběla tomu šťáva. Nebo za to snad mohla ta (ne)atmosféra, kterou tu jaksi neměl kdo vytvořit? Možná od každého trochu – bohužel...