Report z koncertu Faithless od Myclicka

Příliš mnoho fanoušků... Co s tím?

Rollo, Sister Bliss i Maxi Jazz na sebe musí být právem hrdí... Jednoduše se vypracovali! Ukázkovým příkladem je třeba nám dobře známá Česká republika. V roce 1998 vyprodali Roxy a tak se o tři roky později konalo další vystoupení raději už v jednom z Křižíkových pavilónů. Letošního koncertu se chopila jiná agentura a úmysl uspořádat pokračování ve Veletržním paláci, se ukázal jako lichý. Fandové totiž za pár dnů ukázali, kolik jich tu za dobu jejich kariéry vyrostlo. Přesouvalo se tedy a los padl na T-Mobile Arenu. Naplní ji? Tak schválně... Zatímco těm lidem bez víry předskakovali při jejich poslední návštěvě u nás Kosheen, tentokrát se štěstí usmálo na tuzemský projekt Love Gangsters. Že jste o nich ještě nikdy neslyšeli? Tak to jsme na tom stejně. Štěstí, že existuje výdobytek moderní techniky MySpace - hned je člověk o dost chytřejší! Jenže ty čtyři ukázky v přehrávači vás o jejich kvalitách příliš nepřesvědčí. Respektive říkáte si něco ve smyslu: "Tohle a předkapela Faithless, jo? A proč? Co jen s nimi mají společného?" Na druhou stranu - koho byste nominovali ze zástupců tuzemské taneční scény vy? Po vyhlášení výsledků ankety O2 Dance Music Awards si člověk není jistý už téměř ničím... Inu uvidíme na vlastní oči a uslyšíme na vlastní uši!

Kdo jsou Love Gangsters? To bych také rád věděl...

Zůstalo ovšem jen u zbožného přání. Když vám organizátor slibuje, že se brány tohoto monstra otevřou ve 20:00 a přitom začne dovnitř pouštět již o hodinu dříve, pak tu něco nesedí. Takže v době, kdy ti dva slízávali smetanu, když hráli pro zřejmě historicky nejpočetnější publikum, já jsem se ještě ládoval haluškami naproti v baru Gól. Teď mě to zpětně mrzí - hlad je sice nejlepší kuchař, ale občas díky němu přijdete o plány i ideály. :( To, že se tentokrát vydám přímo do kotle místo posedávání na tribuně, jsem věděl již měsíc dopředu. Chtěl jsem je mít zkrátka nadosah a ne na ně zírat dalekohledem. Teď už jen zbývalo odložit si a vyzbrojit se tekutinami. V tom prvním případě téměř bez front, v tom druhém člověk ukrojil jen dalších deset minut z tohoto večera. "Z bezpečnostních důvodů prodáváme lahve bez uzávěrů!" hlásila ta cedule velkými písmeny... Proč jsem dostal láhev s uzávěrem, to už zřejmě nikdo nezjistí, každopádně velmi praktický bonus. :) A teď už mazat na parket a zabrat to nejlepší místo z nejlepších! Jak se dalo předpokládat, podobné nápady v hlavě nosí i spousta ostatních, tedy těch, kteří dorazili mnohem dříve a tudíž mají na to své místo mnohem větší právo. Tedy opatrně kupředu řádně nacpaným parketem. Překvapivě se tím zaručeně nejlepším ukázalo volné místečko zcela vlevo, pouhých deset metrů od pódia (díky Ozzby)! Akorát včas – pár minut před devátou už je dav netrpělivý a ozývají se první výkřiky. Tak kdypak na to asi vlítnou? Řev stále sílí, nálada vře!

Jestlipak má Maxi Jazz pojištěný hlas?

Blik! Světla zhasínají a... A úplně každý rozechvívá své hlasivky a toužebně zvedá ruce! Nasvíceno je pouze pódium a na něm zabírají jednotliví muzikanti své dopředu stanovené pozice. Zcela vpravo má své klaviatury a elektronické vymožeností rozbalené Sister Bliss, které ten rockový sestřih nebývale sluší! Po své pravici má nejblíže basáka, zatímco na zcela druhé straně pódia je k vidění kytarista. Kolik ten mimochodem v průběhu koncertu svých nástrojů vystřídal... Věru rozmazlený pán! Na maximum je ovšem také využita zadní část pódia. Bicí souprava zabírá celou pravou stranu, přímo ve středu má přehršel nástrojů nejrůznějších tvarů perkusistka, kterou zdobí stejně jako před lety kovbojský klobouk a vyvýšený stupínek se dvěma mikrofony mají pro sebe jen a pouze doprovodní vokalisté. Táhlými syntezátorovými plochami z Nates Tune vás Sister Bliss okamžitě svůdně obejme, ono křišťálově čisté cvrlikání dalších zvuků jde hlasitě z obrovské baterie reproduktorů naproti a první úder bicích vám málem vyrve srdce z těla. Uf! Jednotliví muzikanti přikládají ruku k dílu, kytara je ostrá jako břitva a v ten okamžik přichází ze zákulisí on! Ten charismatický Maxi Jazz, kterému byste uvěřili i tu největší lež jako věž. :) A tak, jak ho známe, tak také odříkává první slůvka skladby I Hope z posledního alba. I když... Tak jak ho známe? Je to opravdu on? Co to má s hlasem proboha? Že by takto ochraptěl na jejich nedělním koncertu v Paříži? Není snad nemocný? Příliš mnoho otázek, na něž zná odpověď jen jeden člověk... Bohužel. :(

Zapomeňte na mašinky, tohle je pořádnej rokec!

Nicméně každý v tom sále ho okamžitě bere i s tímto handicapem a vzrušený jekot téměř neustává – už takto v úvodu. Také bubeník okamžitě odkryje všechny své karty a vy si začnete připadat spíše jako na rockovém koncertu, než na vystoupení jedné z elektronických legend... Vadí to však někomu? Ani náhodou! Není nic horšího, než když vám nějaká parta zahraje bez pozměnění totéž, co najdete na jejich desce. Každá z těch skladeb získala nové aranžmá, každá je navlečena do jiného kabátku a někdy vám dá pořádnou fušku díky počtu jejich alb, abyste si vzpomněli, která že to zrovna hraje. A to je právě to, co vás v ten okamžik baví! Taková hra na schovávanou. :) I tentokrát se jejich show obešla bez projekce. Tu suplovalo jakési černobílé potištěné plátno, před nímž bylo několik šestic barevných zářivek, postavených na stojáka. Ty dokázaly naprosto věrně zachytit celé barevné spektrum a je až neuvěřitelné, jak málo, když nepočítáte ostré kužely reflektorů, pro dokonalý zážitek z hudby postačí. Pokud jsem si však něco přál, tak co nejméně rozptylování! Stále bylo na co koukat a člověk nevěděl, kam s očima dříve... Maxi Jazz je jinak výtečným manipulátorem - stačilo několikrát použít větičku: "Make Some Noise, Prague!" a ta Praha byla rázem jeho. Pak už nás jen těsně předtím, než se We Come 1 rozvinula do krásy, požádal všechny, abychom na slovo "One" zvedli ruku a vyslovili tu jedničku hezky od plic. Možná, že to nebylo ani potřeba - všichni byli v sedmém nebi a nejraději by ho přímo na místě nosili na rukou...

Má-li tu někdo kliku na šikovné vokalisty, pak jsou to právě Faithless!

Faithless vždycky měli slabost pro tři slůvka v refrénu, navíc Maxi Jazzovi rozumí i neangličtinář s pár základy tohoto jazyka, a tak jsme si tu postupně vychutnali pecky jako: What About Love, Dirty Ol´Man, I Want More či jednu z nejslavnějších - God Is A DJ. Neurčitý člen se nepočítá, že? :) Tedy žádná prezentace jen posledního alba. O tom, že zazní také klasiky, nemohlo být pochyb - bez těch se to zkrátka dneska neobejde... Celkem třikrát jsem měl to úžasné mrazení, které začínalo někde u ramen a končilo až u nehtů na prstech u nohou. V prvním případě, když vokalistka Cass Fox sestoupila ze svého stupínku a přišla až ke kraji pódia a jakožto majitelka nádherného hlasu tu zazářila s onou procítěnou baladou Music Matters. Ta tedy umí vzít za srdce! Rozhodně bych jí přál podobný osud, jako její předchůdkyni a Rolově sestře v jedné osobě - Dido. Sólovou desku a to co nejdříve! Podruhé se mi totéž přihodilo, když po jednom energickém čísle zmizel Maxi Jazz kdesi v zákulisí, reflektory nasvítily pouze klávesistku a ona tu vyčarovala úvodními plochami skladby Swingers fantastický svět, v němž je vše krásné, přátelské a zamilované... Tohle je ta pravá romantika s nálepkou Made In Faithless. Stejná vlna euforie mě do třetice všeho dobrého zalila v okamžiku, kdy se vedle Maxi Jazze postavil častý spolupracovník téhle party - Leigh Kenny, kterého zná hudební svět spíše pod přezdívkou LSK a se samotným frontmanem si tu střihl duet ve skladbě The Bombs, přičemž jinak zaneprázdněného Harryho Colliera adekvátně zastoupil. Jeho křehký hlas úžasně kontrastoval s nakřáplým vokálem jeho slavnějšího kolegy a byl to jen další z mnoha důkazů, kolik melodických partů pro nás mají Faithless ještě stále v rukávech...

Děkujeme a koukejte se brzy vrátit!

Maxi Jazz nebyl žádným strnulým zpěvákem a své tělo uměl také řádně protáhnout. Třeba přeskákat z jednoho konce pódia na druhý po jedné noze, to už si žádalo potlesk. Děkoval však spíše on nám a při každém jeho "Thank U!" jsem vzpomínal na závěrečnou skladbu jednoho z jejich alb. Tenkrát tohle Maxi Jazzovo srdečné poděkování posloužilo Rollovi, aby s ním obohatil jinak instrumentální dílko... Když se zhruba po hodině a čtvrt tento oktet seřadil vedle sebe, zamával a zmizel za plentou, bylo jasné, že se ještě vrátí. Stupňující se pískot by jim odchod jen tak nedovolil. Po pár minutách byli zpět a opět do toho bušili, jako by to měl být onen historicky poslední koncert a fámy o rozpadu se tentokrát potvrdily. Ještě Muhammad Ali a hlavně Salva Mea ideálně dovolila zavzpomínat na jejich začátky, načež znovu zmizeli v zákulisí i s polonahým vokalistou - až tak ho poslední věc rozpálila! Přidají? Nepřidají? Tak už ne! Světla se rozsvěcí a druhý přídavek už si nechali pro někoho jiného. Škoda. Nevím, jak to vypadá na jiných jejich zastávkách, ale už dlouho jsem tak bouřivou atmosféru nezažil. A to platí Pražáci za poněkud rozmazlené publikum, které si jen tak něčeho neváží... Tady překvapili možná sami sebe! :) Již tradičně jsem nebyl spokojen se zvukem a pomalu už začínám věřit tomu, že ani v tomhle případě ideál zřejmě neexistuje. Zvukař ho v průběhu koncertu také neustále hledal, až mu v samotném závěru zcela vypadly basy, které se znovu už nahodit nepodařilo. Nevím jak vy, ale já si je tam domyslel... Po tom nasazení, co tahle parta předvedla, byla tato záležitost opravdu už jen kosmetickou vadou. Thank U! Thank U!