Report z koncertu Underworld

Pro tentokrát si odpustím zdlouhavé úvodní průpovídky na téma, kterak jsou Underworld zásadním, kultovním a pro taneční scénu nesmírně přínosným projektem. Že vydali spoustu skvostných a úctyhodně progresivních alb, to asi všichni víte. Pokud ne, dejte si restart, zrušte stavební spoření a za ušetřený peníz si pořiďte jejich kompletní diskografii. Já mezitím přejdu k věci.

Na středeční večer spousta z nás asi hodně dlouho nezapomene a David Urban si tak napravil své Groove Armada kiksem mírně pošramocené renomé (kiksem, za který nejspíš opravdu nemohl!). Po organizační ani hudební stránce totiž nebylo středeční Underworld akci co vytknout! Z pohledu návštěvníka bylo vše tak, jak má být! Vynikající zvuk, parádní světelná show, dostatek barů, občerstvení í záchodů, korektní ochranka, tím vším středeční akce disponovala. Lidí přišlo tak akorát. Nemám v tomto směru odhad, ale pár tisíc nás snad bylo. Tedy optimální stav, kdy se pod pódiem vytvořil velmi slušný kotlík, ale zároveň se dalo dýchat, pohybovat a dokonce i tančit. Léto, krásné počasí, všude spousta nádherných žen (i mužů – individuálně), co víc si člověk může v kombinaci s tak kvalitní hudbou přát?

Co se týče zmiňované hudby, tu nejlépe vystihnou termíny jako luxus, nádhera a euforie! Trávu s Howskou jsem sice prošvihl, ale dle kolujících zvěstí se oba celkem vytáhli. Ostatně to, že Howska (mimo jiné oficiální DJ skupiny Skyline) hraje kvalitní breaky, asi víte. Taky pro vás nebude žádnou novinkou, že ať si kdo chce co chce říká, Tráva to s plackama a atmosférou na party prostě umí. Co jsem však neprošvihl, bylo vystoupení pražské party Skyline. Jejich energická show kombinující živé nástroje, mašinky a intenzivní zpěv byla pro mě opravdu příjemným startem tohoto večírku. Vokalistka Jitka nejenom dobře vypadá, ale také skvěle zpívá. Rovněž musím hodně pochválit MCího (Nu C), který se od Summer Of Love 2004, kde mi svým výkonem způsobil decentní trauma, výrazně zlepšil. Skyline jsou pro mě jedná z mála českých kapel, která se dá poslouchat jak na desce (jejich album Urbanica určitě stojí za poslech), tak na živém a nejlépe festivalovém vystoupení.

Dalším hudebním bonbónkem byla účast dvorního DJe Underworld (Darren Emerson je v tomto směru už bohužel minulostí) Darrena Price. Velmi kladně hodnotím, že ihned po vystoupení Skyline tento vynikající producent, remixer a DJ naběhl bez zbytečných okolků za gramce a započal svůj zábavný a zvukově rozmanitý set. Ačkoliv většinou holduji o poznání více soft zvuku, progresivně znějící techno mi v jeho podání opravdu zachutnalo. Ale pojďme k tomu nejdůležitějšímu.

Živé vystoupení projektu UNDERWORLD = neuvěřitelně energická a euforií překypující smršť. Už od prvních vteřin jejich koncertu se cosi v areálu změnilo. Okouzlující atmosféra proměnila koncertní prostor v jakousi hudební seanci, kdy nás všechny spojilo upřímné hudební souznění a nadšení. Až mi přišlo, že něco tak opojného si snad ani nezasloužíme a fakt, že takový nářez probíhá uprostřed pracovního týdne, mi přišel tak trochu perverzní. Karl Hyde & Rick Smith nás elegantně provedli průřezem celé své tvorby. Zatímco rozevlátý Karl v bílé košili neustále poletoval, tančil a jednoduše skotačil po celé ploše pódia (jestli takový bordýlek dělá na koncertech pokaždé, aniž by si tělem prohnal nějakou kyselinu, tak klobouk dolů!), Rick se stylizoval spíše do role přemýšlivého intelektuála a v slušivém černém sáčku se zadumaně věnoval svým mašinkám. Z těch po celou dobu koncertu vyluzoval neuvěřitelně pekelné zvuky. Zvládnout takovou hromadu čudlíků, tlačítek a šavlí by asi bylo na jednoho člověka přespříliš, a tak to Rickovi během celé show pomáhal "odklikat" věrný kumpán Darren Price. Underworld se ukázali být mistry gradace. Jejich koncert byl plný atmosférických breakdownů anebo naopak vystupňovaných emocionálních špiček. Zvukař ani osvětlovač nezaháleli a celá show tak disponovala vzácnou souhrou zvuků a barev. Podobně jako si Underworld pohrávali s atmosférou, pohrávali si i s hudebními styly, které se mísí v jejich škatulkami nesvázané tvorbě. Chvíli jsem měl díky dech beroucím tónům linoucím se z aparatury pocit, jako bychom byli na sofistikované přednášce vysoké školy moderní kompozice. Jindy pro změnu ovládl celý areál nekompromisní techno výplach, kdy pánové hutnou provozní linkou nemilosrdně sesekali a následně zkrotili zdivočelé masy. Karl, Rick a Darren to (mimo jiné) zhruba v polovině jejich něco málo přes dvě hodiny dlouhého vystoupení pěkně zalomili, abychom se zhruba o 20 minut později s pomocí euforického deep-houseu v UW štýlu myšlenkami teleportovali na večírek v nějakém hodně rozjetém house klubu s atmosférou jak v sobotu ve dvě ráno. Je opravdu neuvěřitelné, kolik různorodých ingrediencí nalezneme v hudbě Underworld a jak lehounce dokáží Karl a Rick čarovat se zvuky.

Underworld se evidentně nebáli improvizovat. Různě prokombinovali jednotlivé pasáže svých skladeb a mnohé z nich tak dosáhly nezvyklé (ale nikoliv nudné) délky. Karl se kromě působivého zpěvu věnoval sem tam i kytaře a ukázal se být velkým bavičem, kterému rozhodně nedělá problémy komunikace s rozdováděným publikem. Svým pojetím se jejich pražské vystoupení dost podobalo oficiálně vydanému živáku Everything, Everything. Během večera tak zazněly skladby jako Dark And Long (lepší úvod už si snad vybrat nemohli!), Two Months Off, King Of Snake, Pearl´s Girl (během této k breakbeat garage zvuku inklinující skladby nás UW zmasakrovali opravdu brutální basovou linkou, jako by snad chtěli otestovat zdejší sound systém), Cowgirl, Jumbo anebo legendární hitovka Born Slippy. Světelnou show umocněné živé provedení skladby Jumbo a s ní spojený Karlův téměř šamanský taneček pro mě představuje jeden z těch nejkrásnějších hudebních zážitků vůbec. Pomalý rozjezd, nádherné tóny, melancholický vokál a luxusní ambientně laděný breakdown, no prostě nádhera! Podobně euforicky může znít snad jen živé provedení skladby Belfast od Orbital. O hudební vzpomínce na kultovní film Trainspotting v podobě nikoliv pouze skladby Born Slippy už ani nemluvím. Něco takového se prostě jen tak nevidí a hlavně neslyší, a tak není divu, že Underworld museli opakovaně přidávat (např. skladba Moaner).

Ne, opravdu jsem nebyl na drogách, ale prožil jsem skutečně výjimečný hudební zážitek, ze kterého budu emocionálně čerpat ještě hodně dlouho. Mám pocit, že i kdyby taneční scéna byla v sebevětší krizi, jedno jediné vystoupení Underworld mi zpět vrátí víru, že to všechno mělo, má a snad ještě dlouho bude mít smyl.